Co má Goon společného s krasobruslením? Nic, ale napadlo mě jedno přirovnání, tak jsem ho použil
- Základní údaje
- Nadřazená kategorie: Náš blog
Je konec! Po deseti svazcích se uzavírá první velký dějový okruh bijce Goona, jeho kumpána Frankyho a dalších postav, které v potu vlastní tváře přivedl na svět Eric Powell. Za tu dobu se na něj nabalily a zase odchlíply davy fanoušků. Ty můžeme rozdělit do tří skupiny.
Kruťáci
Členové první skupiny na Goona naskočili hned od počátku a užívali si jeho brutální, vulgární a obscénní humor, groteskní situace, a zároveň je fascinovalo Powellovo umění balancovat na hranici mezi dokonalou parodií a trapností.
Vážňáci
Ti si Goona všimli až u šestého svazku. Nezviklala je ani Hellboyova hostovačka v grandiózně opulentním anarchistickém třetím svazku Samej průšvih. Až Čínská čtvrť pro ně byla impulsem, zlomem, kdy se jízda na groteskním tobogánu změnila ve vycizelovaný noir. Od této chvíle byl Goon drsná gangsterka, za kterou by se nestyděl ani Hollywood v dobách před nástupem Haysova kodexu.
Skokani
Do poslední grupy se řadím i já sám. Společně se svými parťáky jsme Powellovi skočili na udičku od prvních stránek a radostí skákali při každém dalším svazku. S pokorou jsme přijali obrátku o nějakých devadesát stupňů směrem k seriózní zábavě a nechali se mistrem vézt až k samotnému vyvrcholení.
To přichází v desátém svazku s číslem 9 (bo nultý svazek se taky počítá), jenž se honosí titulem Pohroma jménem svědomí. Ve čtyřech kapitolách Powell zakončuje všechny dějové linky, které během cesty prošlapal. Dělá to promyšleně, zodpovědně a nadmíru brutálně.
Tomu bohužel padly za oběť i černohumorné a cynické vyhrávky, které se motaly především kolem Frankyho. Všechno je temné, vážné a obludné. Nebýt krutých sirotků, kteří si dělají nemístnou legraci z dětského vlkodlaka, či pasáka muly, jenž je nucen nabízet své zboží se slevou, ani by nebylo kde se pořádně chechtat. Toto lehké povzdechnutí však pramení z lukulských hodů, kterými nás Powell celou dobu krmil.
Samozřejmě přeháním, vtipných momentů černějších než tér roztékající se na srpnovém sluníčku je v devátém Goonovi požehnaně. Jen se drží hlavního děje a neodvádějí pozornost jako pouťoví vyvolávači, kteří se vám umně snaží namluvit, že ta opelichaná gorila je ve skutečnosti vousatá žena, jediná svého druhu na světě.
Styl, jakým Powell všechno rozpletl a uzavřel, připomíná skvostně provedenou kombinaci čtverného salchowa s trojitým odpíchnutým rittbergerem. Je pravda, že místo elegance a ladných pohybů použil sekery, nože, samopaly, revolvery a pěsti, ale výsledek je stejně úchvatný.
Je konec? Ne tak docela. První desítka je sice za námi, ale dalších (zatím) šest svazků před námi. Tedy doufám, milé Comics Centrum...
Autor článku: Martin Šinkovský
8 důkazů, proč je Goon nejlepší aneb Co všechno vám Ladislav Špaček zatajil
- Základní údaje
- Nadřazená kategorie: Náš blog
Když jsem přemýšlel, čím je Goon tak výjimečný, mé myšlenky pochodovaly přes standardní zastávky – výborně vymodelovaná hlavní postava, zábavné a originální vedlejší postavy, skvělá kresba, která se mění jako chameleon, když projde kolem jednorožce, který si právě uprd duhu... To vše rámováno dějem plným zákrut, zatáček a neuvěřitelně vtipných zastavení.
Pak mi to došlo. To, co dělá z Goona geniální dílo, jsou dialogy. Jejich univerzálnost a nadčasovost vás většinou netrkne do očí okamžitě, ale pomalu se vplíží do vašich hlav a pak najednou BUM, dojde vám to..
Abych dokázal onu univerzálnost a možnost každodenního použití v běžném provozu, náhodně jsem vybral z Goona 8: Dost prokletí pro všecky několik dialogů. Posuďte sami.
1) Decentní sousedský večírek:
„Jak je možný, že nakonec vždycky uprostřed noci skončíme na hřbitově a krademe nějaký těla?“
„Zavři hubu a podej mi pilu.“
2) Při vyzvedávání dětí z kroužku:
„Hele, kluku, to je vod vás pěkně hnusný... A už jste mu zkoušeli tu petardu strčit do ucha?"
„Éé, ne.“
„Amatéři.“
3) Slavnostní recepce či raut:
„Uvědomuješ si, že to vylezlo pavoukovi z prdele?“
„Nemluv vo tom.“
4) V hračkářství:
„Zdá se mi to, nebo se ta věc pokouší vysát kozu plastikové figuríně? Ne že bych měl něco proti kozám. Jsou to vážně fajnový kozy. Ale rozhodně mu z nich nic nekápne.“
„Vypadá jako mongoloidní závodník v nakopávání hoven.“
„Tohle přirovnání jsem nepochopil.“
5) Sraz abiturientů:
„Pamatuju si tě. Řval jsi nad tou mrtvou ženskou jak mimino. Byl jsi jen malej vyděšenej pochcánek.“
„A pamatuješ si taky, jak ti pak ten pochcánek rozmašíroval mozek na kaši? A to nebylo nic v porovnání s tím, co tě čeká teď!“
6) Ve frontě na pivo:
„Podrž mu hlavu! Rozmašíruju mu ksicht flaškou vod ginu.“
„Máámmo!“
„Kam najednou všichni zdrhaj.“
7) Při umývání oken:
„Goone, jseš si jistej, že do toho chceš zatáhnout ty děcka? Může jít vo kejhák.“
„Je to banda sirotků s nulovou budoucností, který žijou v prokletým městě. Aspoň se trochu pobavěj. Když u toho zařvou... Možná to tak pro ně bude lepší.“
A na závěr epický dialog, který byste si měli vypilovat, než začne plesová sezóna. Ladislav Špaček puká závistí...
„Koukni, Bille, to není správný.“
„Říká kdo?“
„Pravidla etikety! Nemůžeš si zkrátka namáčet toulavou kočku do kýblu s čokoládou a zaživa ji ohryzávat.“
„Cejtím se bejt nad etiketu povznesenej, Charlie.“
„Bille, uvědom si, že když spořádáš celej balík sušenek a navrch ještě kočku s čokopolevou, tak si před večeří úplně rozhodíš pajšl.“
„Můj pajšl je náhodou v pohodě...! I když je fakt, že ta kočka kapku smrděla.“
„Ale všechna čest, figuru máš pořád jako mladíček.“
„Bych řek.“
A tohle bylo náhodné listování jedním svazkem. Teď si přestavte, že Goonů vyšlo celkem deset. Deset pokladnic napěchovaných životními moudry, které se vám budou hodit denně. Kam se hrabe Encyclopædia Britannica.
Autor článku: Martin Šinkovský
Hejna běsů v Pochmurném kraji - část 2
- Základní údaje
- Nadřazená kategorie: Náš blog
Pochmurný kraj píše pro českého čtenáře velmi pravděpodobně neznámý americký autor Cullen Bunn (*1971, Severní Karolína, www.cullenbunn.com). Jde o zkušeného autora, který pracoval pro většinu velkých komiksových domů. Hrál si s X-Meny a nechal Deadpoola vyvraždit Marvel Universe. Mezi jeho autorské komiksy patří série The Sixth Gun (Oni Press, 2010–2016, 50 sešitů). Komu název evokuje Divoký západ, tak se trefil šestiraňákem do černého. Pokud si říkáte, jestli v tom nebude alespoň troška hororu, tak jste dali střed. V kostce jde o šest zbraní, které jsou posedlé temnými silami. A druhou autorskou sérii je právě Pochmurný kraj, kterou psal pod hlavičkou Dark Horse. Když se podíváte na jeho komiksy, tak jednoznačně dojdete k závěru, že Cullen Bunn má horor rád. A Honza Potměšil má rád Pochmurný kraj. To se taky počítá.
Kresbu má na triku pro nás neméně neznámý Tyler Crook (narozen neznámo kdy, ale je jisté, že žije v Oregonu, www.mrcrook.com). Ale my se k němu časem dostaneme i v jiných komiksech od Comics Centra, protože kreslil Ú.P.V.O. a Lovce čarodějnic. V obou případech jde o Hellboy Universum, a Lovec čarodějnic (Witchfinder) bude u Comics Centra startovat letos v říjnu. S Cullenem Bunnem se potkal v Oni Press, kde mu vyšla jeho první komiksová kniha Petrohrad (2011) – pomohl mu s pár sešity série The Sixth Gun. Pro mě je jeho kresba snadno identifikovatelná, neboť na první pohled působí jako ilustrace do dětských knih. Kontrast jako prase vzhledem k tématu. Druhou neoddělitelnou složkou Crookovy kresby je coloring. S barvami si Tyler hraje jako málokdo. Jsou to nezvykle vodovky a minimálně v prvních dvou knihách mi přijde, že jde o ruční práci. Mrkněte se na videa, jak mu to kreslí (doporučuji především třetí část). Od třetího dílu Pochmurného kraje (Snake Doctor) se styl kresby změní, jistě si všimnete více detailů v obličejích. Ale tak už to chodí – když něco děláte, tak se jednoduše zlepšujete. Obálky, které jsou též prací Tylera Crooka, překrásně naladí na přicházející čas zmaru. A malá perlička, na úvodní dvojstránce je vždy skryt text „Harrow County.“ 
V roce 2016 vyhrála komiksová série Ghastly Award a byla nominována na Eisner Award. Jak vidno, opět dostáváme kvalitní sérii, která by u nás měla zaplnit prostor po dokončeném Zámku a klíči. V roce 2015 na komiks koupila práva stanice UCP, ale jak by mohl Neil Gaiman vyprávět, to vůbec nic neznamená. Máme rok 2018 a seriál zatím v nedohlednu, ale třeba se za pár let dočkáme. Nové sérii Pochmurný kraj přeji rychlejší rozjezd, a tedy přízeň čtenářů, než měl zmiňovaný Zámek a klíč. Podobností mezi oběma sériemi najdeme více, ale zrovna tahle by se opakovat nemusela.
Děkuji za váš čas a jako vždy, čtěte. Cokoliv, ale čtěte. Nejlepší bude, když budete číst komiksy od Comics Centra. Ale to je jasné.
První část článku zde.
Autor článku: Ctibor DEmnoG Svoboda
Trnitá cesta za hranice Lonely Street
- Základní údaje
- Nadřazená kategorie: Náš blog
Poprvé jsem se s komiksovou sérií Goon setkal na stránkách nakladatelství Comics Centrum a rovnou říkám – vůbec se mi to nelíbilo.
Grandville bobtná před očima aneb Knedlíci všech zemí spojte se!
- Základní údaje
- Nadřazená kategorie: Náš blog
Jestli jste si říkali, že třetí kniha Grandville Bête Noire nabízí vrcholné postmoderní hody, počkejte, až otevřete čtyřku s názvem Noël. V ní se Bryan Talbot utrhl z řetězu a v dobrém slova smyslu řádí a čtenářům servíruje jeden lahodný dortík za druhým.
Noëlem dává Talbot Grandville globální rozměr, když se ústředním motivem stává pátrání po samozvaném spasiteli, který do Evropy přišel ze zámoří. Talbot tak připomíná americkou posedlost různými odnožemi náboženství a sektářstvím, kdy úspěšné podnikání založené na hlásání víry je jedním ze znaků svobody v USA. Aby to nebylo tak snadné, falešným mesiášem je vzácný jednorožec. Tento zvířecí (?) druh má totiž ve své DNA zakódované určité mystické vlastnosti, což musí přiznat i ti, kteří mu jsou na stopě.
Talbot opravdu nic nezjednodušuje a děj futruje, co se do něj vejde. Takže pronásledovaný také po něčem pátrá – po historické (a údajně neexistující) památce, která odpovídá na základní otázku světa (ne, není to 42). Do toho se standardně proplétají milostné a rodinné osudy jezevce LeBrocka a jeho kumpána Krysmyše. A zlatou nitkou, kterou Talbot celé dílo prošívá, je boj knedlíků (aka lidí) za rovnoprávnost. To vše je samozřejmě stavěno se znalostí naší skutečné minulosti a lidských dějinných milníků.
Jestli byste k mnohovrstevnatému a našlapanému příběhu čekali střízlivou a nenápadnou kresbu, která vás nebude rušit, máte smůlu. Talbot vás donutí zpomalit, i když byste chtěli po stránkách letět za příběhem. Autor panely plní odkazy a narážkami jako já, když peču králíka a poctivě ho špikuju prorostlou slaninou.
Na demonstraci knedlíků tak k davu promlouvá vagabund, který bude nějakým paropunkovým bratrancem Asterixe a záda mu kryje nerozlučný obr Obelix. Americký mstitel Štístko, který pro svou pomstu neváhá překonat oceán, nejen svým jménem připomíná legendárního kovboje Lucky Lukea. V davu protestujících zahlédneme šmoulu i se šmoulinkou a tak dále a tak dále...
Rozhodně při čtení Noëlu nespěchejte a klidně si to dejte dvakrát za sebou. Litovat nebudete. Jediné, čeho možná na závěr litovat budete, je, že, hergotkrucinálfagot, ještě není závěrečný pátý svazek.
Na tohle existuje jediný lék, zhluboka se nadechněte a začněte číst Grandville zase od jedničky. Talbotův svět je totiž nekonečný a stále je v něm co objevovat.
Autor článku: Martin Šinkovský
Grandville Bête Noire aneb Umělci jako zbraně kapitalistů
- Základní údaje
- Nadřazená kategorie: Náš blog
Bryan Talbot to má u českých komiksových fanoušků složité. Zatímco tvůrce, které svou tvorbou ovlivnil (Alan Moore, Neil Gaiman, Grant Morrison a mnoho dalších), čeští čtenáři přijímají s nadšením, samotná Talbotova tvorba si plně zasloužené místo na výsluní získává horko těžko. Teď se ale zdá, že je z nejhoršího venku. Comics Centrum zkompletuje Grandville a Luther Arkwright se dočká obřího souborného vydání.
Podívejme se teď na třetí svazek Talbotovy fantazie Grandville s podtitulem Bête Noire.
Talbot v Grandville vrchovatě naplňuje pojem postmoderny, jak jej dnes chápeme. Hlavní postava detektiva LeBrocka je směsicí Sherlocka Holmese, Jamese Bonda a pár dalších výsostně mužných figur.
V Bête Noire odkrývá LeBrock společně se svým parťákem Krysmyšem globální spiknutí, v jehož čele stojí žabák jako vystřižený z Kennetha Grahama (mimochodem jeho Vítr ve vrbách letos plánuje Comics Centrum vydat). Talbot míchá antropomorfní zvířata, roboty a lidi (aka knedlíky), z různých epoch si bere, co potřebuje, a vytváří vlastní realitu, která je nadupaná k prasknutí.
Pozornější čtenáři si například ve skupince hogo fogo zločinců určitě všimnou nafoukaného kocoura, jenž vypadá jako Garfield. Takovýchto vtípků a odkazů je v Bête Noire vícero – závěrečný panel až příliš připomíná Casablancu, šimpanz jakoby z oka vypadl Toulouse-Lautrecovi, prostitutka Billie na steampunkovém chopperu drandí jako Arnold v Terminátorovi atd. (mezi námi – oproti množství odkazů v Noël je Bête Noire jen zahřívacím kolem).
V trojce Grandville krystalizuje hlavní spor, který můžeme zjednodušeně pojmenovat kapitalismus vs. socialismus, přičemž Talbot se výrazně nestaví ani na jednu stranu, i když hlavní zločinci hrají v kapitalistických dresech. V Bête Noire rozpracoval spikleneckou teorii, že CIA v době studené války podporovala abstraktní umění, aby Sovětům a jejich lokajům ukázala, jak je západní svět svobodný a zábavný. Podobný motiv se objevil v komiksu Před Strážci: Hedvábný přízrak. Tam šlo o svobodná 60. léta, tady o zrod abstraktního umění.
Stejně jako je nabitý děj, i výtvarná podoba pracuje s verzí „čím víc, tím líp“. Talbot si vyhrává s druhým plánem i pozadím – příkladem mohou být zvířecí variace slavných obrazů. Grandville je steampunkové pošušňání první kategorie, které budete číst zas a znova.
Na pozadí světonázorového a filosoficko-společenského sporu bublá v Bête Noire dějová linka, která naplno propukne ve čtvrtém svazku Noël. Knedlíci chtějí rovnoprávnost. Taková drzost! Jak si něco takového může ta podřadná rasa dovolit?!
Autor článku: Martin Šinkovský
Hejna běsů v Pochmurném kraji - část 1
- Základní údaje
- Nadřazená kategorie: Náš blog
Comics Centrum od svých vydavatelských začátků tíhne k hororovým komiksům. Aktuální série Baltimore nebo Ú.P.V.O. jsou hororem šmrcnuty. Koralína, 30 dní dlouhá noc, Silent Hill, Duchové mrtvých (básně Edgara Alana Poea ztvárněné Corbenem), Temnými hvozdy nebo báječná šestidílná série Zámek a klíč jsou už čistokrevné horory. Jenže poslední díl Zámku a klíče vyšel na konci roku 2016 a další pořádný hororově komiksový nákul nám u Comics Centra chybí. Co s tím? Jasně, chce to mladou, rudou, bublající krev. A tou je série Pochmurný kraj (Harrow County), o které si v tomhle článku něco málo povíme. Pochopitelně s minimem spoilerů, protože co byste měli z hororu, kdybyste věděli, že ano.
Pochmurný kraj je blíže nespecifikovaný vidlákov v USA zhruba na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století. Každý vidlákov má alespoň jedno hnusné tajemství. A nemusí jít nutně o incestní dítě starosty, které rádo běhá po lesích v hokejové masce s motorovou pilou. V našem případě jde o čarodějnici. Přišla do kraje, pomáhala lidem, uzdravovala zvířata... zkrátka se v dobrém starala o své sousedy. Ale nic netrvá věčně a milí vidláci se jednoho krásného dne rozhodli čarodějnice zbavit. Ne, že by k tomu neměli pádné důvody. Ale takové zabití čarodějnice není za prvé jednoduché a za druhé, i když se vám povede čarodějnici zabít, tak se děvče může vrátit. A až se vrátí, tak věřte, že nebude mít dobrou náladu. Takový je v krátkosti děj prvních stránek knihy Hejna běsů (Harrow County: Countless Haints). Pocitově jde stejně jako v případě Zámku a klíče o horor, ve kterém je zlo neviděno a neslyšeno. Vyčkává a tiše kuje pikle. Garantuji vám, že po přečtení první knihy budete řádně natěšený na druhý díl. Stejně jako u Zámku a klíče.
Pochmurný kraj je na české poměry nová komiksová série. První sešit vyšel v roce 2015 a stejně jako Zámek a klíč jde o dopředu plánovaně uzavřenou sérii. Za pár měsíců vyjdou poslední tři sešity a tím se s hlavním příběhem Pochmurného kraje rozloučíme. Bavíme se o 32 sešitech, které vyjdou v osmi knihách. Prvních pět knih je řádně naducáno doprovodnými materiály. Nejde jen o kresby nebo arty od známých kreslířů, ale sem tam se objeví i čistě textová povídka. Běžně bych se o doprovodných materiálech nebavil, ale když jde o 49 stránek bonusů ve čtvrté knize, tak to si už člověk všimne. Obálkami a povídkami na mne Pochmurný kraj působí jako staré brakové časopisy, které vycházeli v sedmdesátých letech minulého století. Ale nenechte se mýlit, o brakovou literaturu nejde. Je to taková milá poklona časům minulým. A aby těch paralel se Zámkem a klíčem nebylo málo, tak Pochmurný kraj má od svých počátků na triku jeden autor a jeden kreslíř.
Pokračování článku zde.
Autor článku: Ctibor DEmnoG Svoboda
Z hlubin mnohovesmíru zavítá do naší paralely Kolosální Luther Arkwright
- Základní údaje
- Nadřazená kategorie: Náš blog
V nakladatelství Comics Centrum vychází v nové úpravě kultovní komiks Bryana Talbota
Číst dál: Z hlubin mnohovesmíru zavítá do naší paralely Kolosální Luther Arkwright
Dvoustránky jak malovaný
- Základní údaje
- Nadřazená kategorie: Náš blog
Pokaždé, když se mi dostane do ruky kniha, která má jiný formát, než je běžné, mám strašnou radost. Připadám si pak výjimečně. A co si budeme povídat, takováhle kniha voní snad ještě lépe než ty ostatní. Jednou z těchto knih je i Drsná škola, kterou vydalo Comics Centrum v roce 2013, a upřímně se divím, že ji mají ještě skladem. Pro mě je tohle něco nepochopitelného, protože když se podíváte na samotnou ukázku z komiksu, tak všem komiksákům musí být jasné, že je to jeden z těch titulů, který prostě musí mít doma. Ani tahle ukázka ale nedokáže vystihnout pocity, které se k vám dostanou po otevření téhle velkoformátové knihy.
Já jsem Drsnou školu dostal před pěti lety darem k narozeninám. Tehdy jsem ji četl poprvé, a během těch let ještě několikrát. A když jsem si knihu přečetl nyní, abych si ji připomněl před psaním tohoto článku, objevil jsem v ní spoustu nových věcí. Neoddiskutovatelné je jedno, a to, že kreslíř Geof Darrow absolutně přebil kresbou scénář, který napsal Frank Miller. Podle mě lze říct, že kresbu u tohohle komiksu povýšil na umění. Dokonce se přiznám, že jsem takhle detailní kresbu v komiksu ještě neviděl. Jak říkám, během těch pěti let jsem knihu četl několikrát, no... respektive podle mě tak 6–7krát, ale ještě víckrát jsem si tenhle komiks prohlížel stránku po stránce, aniž bych se věnoval textu. Naposledy se mi stalo, že jsem si jednu dvoustránku prohlížel asi tři čtvrtě hodiny. V jednu chvíli jsem si připadal jako malej kluk, kterej dostane obrovské osmistránkové leporelo ve formátu A2, které je pokreslené odshora dolů, a položí si ho doprostřed obýváku a zkoumá kousek po kousku každou stránku. To mě hodně zahřálo u srdce. Dost často si totiž se synem prohlížíme obrázkové příběhy Zima od Rotraut Susanne Bernerové, a odlepit ho od toho po jedné až dvou hodinách je prostě nemožné. Kresba Drsné školy je jednoduše hypnotizující. Věřím tomu, že ti, co tuhle knihu ještě nečetli, dostanou po otevření prvních stránek šok. Prostě nebudete vědět, kde začít, a některé dvoustránky bych si nechal zarámovat jako plakát do obýváku nebo do knihovny.
Samotný příběh je inspirovaný povídkou Philipa K. Dicka Elektronický mravenec, kterou jsem nečetl, takže nedokážu říct, jak moc se jí scénář podobá. Philip K. Dick je tak originální a nekonvenční spisovatel sci-fi, že svojí tvorbou inspiroval i filmové tvůrce k vytvoření dnes již kultovního filmu Blade Runner. Samotná kniha, respektive kresba, vám tenhle film bude lehce připomínat. Filmoví tvůrci se totiž inspirovali Darrowovou kresbou, a proto se mi při čtení dost často vybaví právě tenhle film. Detailněji příběh popisovat nechci, protože když knihu přirovnám k Blade Runnerovi, bude asi každý tušit, o čem kniha je, jen s tím rozdílem, že tempo knihy je na rozdíl od filmu rychlejší, a samotná kniha je dost brutální. Zvlášť v tak detailní kresbě, kterou nám CC připravovalo přes dva a půl roku.
To je věc, kterou prostě musím zmínit. Pamatuju si, že když CC přišlo s tvrzením, že na převodu komiksu do digitální podoby s puntičkářskou kvalitou, kterou umí jenom oni, strávili dva a půl roku, bylo několik ohlasů na internetu, od všech možných chytráků, že je to pouze reklamní tahák. Nejvíc by mě potěšilo vidět výraz těchhle lidí po tom, co si knihu koupili a otevřeli, protože to, co jim CC naservírovalo, jim muselo na sto procent zavřít hubu. Díky většímu formátu knihy jsou zde vidět absolutně všechny detaily, a doteď nedokážu pochopit, kolik práce za tím ve skutečnosti bylo. Další věc, kterou chci zmínit, je to, že jsem nedávno psal, že komiks Pohádka o zlobivé kryse považuji za to nejlepší co CC vydalo, a za tím si stojím. Nicméně tenhle komiks, v takové podobě, v jaké nám ho CC naservírovalo, je hned za ním. Co mě mrzí, je, že nemám speciální limitovanou edici, která vyšla pouze v počtu 100 číslovaných výtisků. Zahrnuje knihu ve vázané vazbě se zvláštním listem se slepotiskovou pečetí a číslem, barevný plakát obálky prvního sešitu původního amerického vydání ve formátu A3, potvrzení pravosti limitované edice na ručním papíře se slepotiskovou pečetí a pořadovým číslem jednotlivých výtisků 1 až 100. Vše je uložené v ručně vyrobeném pouzdře na knihu.
Jestli jsem stále ještě někoho nepřesvědčil o kvalitě knihy, tak chci upozornit na to, že kniha získala v roce 1991 cenu Willa Eisnera, což je takový komiksový Oscar, a to nebyla ani v tak skvělém provedení, jaké můžete dnes dostat. Sama o sobě má krásnou pevnou vazbu a kvalitní papír, což je ve spojení s větším formátem prostě nádhera. Jak jsem zmiňoval, knihu mám pět let, dokonce jsem ji i párkrát někomu půjčil, a vazba je stále v naprostém pořádku. Jsem neskutečně rád, že nám do Čech dokázal někdo tuhle knihu přivézt a vydat. Pokud se kouknete na stránky CC, tak uvidíte, že knihu lze koupit za necelou pětistovku, což je podle mě dost málo. Osobně si myslím, že tahle kniha by měla stát dvojnásob. Když se za touhle knihou ohlédnu, vždycky si říkám, jaká je škoda, že u nás další tituly, které kreslil Darrow, zatím nevyšly.
Za celou dobu jsem se moc nezmínil o Franku Millerovi, který vlastně tuhle knihu napsal. Má to svůj důvod. První věc je, že o něm jako o spisovateli dneska nemusí nikdo pochybovat. Děj má rychlý spád, a komiks tak dokážete přečíst do půl hodiny. Má určité poselství, co se týče lidské rasy, které stojí za zamyšlení. Přesto je kresba to, na čem tahle kniha stojí, a zaručím se za to, že i přes krátký scénář u ní vydržíte doslova hodiny a budete se kochat.
Autor článku: Václav Cífka
Dobrodružství a odkaz Luthera Arkwighta
- Základní údaje
- Nadřazená kategorie: Náš blog
Slunečný víkend přímo vybízel k tomu, abych si znovu přečetl oba díly komiksů s Lutherem Arkwrightem. Pravdou je, že knihy se od sebe zpracováním hodně liší. Jedna je ve velkém formátu, černobílá, kdežto druhá má zase formát menší a září všemi barvami. Obě mají své kouzlo, prostě to tak má být. Zpráva Comics Centra o vydání sjednocené kolosální knihy INTEGRAL mě dostala do zajímavé situace. Jsem hrdým majitelem obou knih, takže další s tím stejným obsahem nepotřebuji. Ale už někdy Comics Centrum tohle udělalo? Samozřejmě tam bude spousta bonusů, zajímavostí a dalších věcí, které mě zajímají. A až se s Lutherem seznámíte, budou zajímat i vás. Takže INTEGRAL je jasná volba.
Dobrodružství Luthera Arkwrighta je ve všech ohledech zvláštní komiks. Nečekejte od něj příliš sympatie s vámi, jakožto čtenářem, který se do příběhu pustil. Budete se zmítat mezi různým rozložením panelů, někdy jich na stránce budou desítky, jindy třeba jen jeden. A v tomto uskupení vám nesmí uniknou nit příběhu, který je prostě geniální. Talbot si zde hraje s paralelními vesmíry, kdy od sebe světy neodděluje čas ani prostor, ale lidské vnímání a chápání světa. Ačkoliv to zní složitě, v knize to má jasný princip, kterého se autor drží. Světy mají své číselné označení, takže máte jasnou představu o tom, kde se zrovna nacházíte a co se v jaké paralele děje. Všechny paralely jsou přímo ovlivňovány tzv. Rozkolníky, kteří si jdou za svým cílem, ovlivňují světy pomocí mocných organizací a podobně. Pokud vám tento utajený systém ovládání světa něco připomíná, nedivím se. 
Luther je jeden z vyvolených, kteří se umí mezi těmito paralelami pohybovat. Příběh se odehrává v době (dobách), kdy se schyluje k něčemu velkému, co by mohlo ohrozit všechny paralely. Lidé se cítí unavenější, nemocní, špatně spí a všude po světě se dějí přírodní a jiné katastrofy, což je v knize pomocí paralel výborně vyřešeno. Aby se dalo této situaci vyhnout, musí se přijmout určitá opatření. Lutherova cesta je lemována obyčejnými lidskými problémy, mocichtivostí, územními spory a hlavně pletichařením a zradou. Zkaženost vládnoucích elit je Talbotem zdůrazňována do posledního písmene. Budete se divit, budete zhnuseni, ale co je na tom smutné... nebudete překvapeni.
"Svět je jen vana plná červů."
Autor tímto dílem posunul komiks na úplně jinou úroveň. Jeho styl vyprávění je neotřelý, fantasticky spojuje minulost z přítomností, kdy se pomalu seznamujete s životním osudem Luthera. Ten je vyobrazen do detailu, ale je třeba si na to prostě počkat. Nic neservíruje, musíte se obsloužit sami. Ale právě i díky tomu je zážitek ze čtení úplně jinde. Po prvním přečtení zůstanete s otevřenou pusou, protože na příběh takového rozsahu jste nebyli připraveni. Další čtení vám pak pomohou odkrýt různé detaily a zajímavosti, kterých je komiks plný. Jen to nejde zpracovat všechno najednou. Pohnutý osud Luthera vás bude mrazit, bude vám špatně ze vší té upravené a navoněné šlechty, která si hraje na pány tvorstva, přičemž jsou jen dalšími loutkami v tomto obrovském soukolí paralelních světů. A nad tím vším bdí Světlonoš, vládce Rozkolníků, mistr psychického ovládání a numero uno všeho. Luthere, co s tím uděláš? 
Srdce Impéria navazuje na události, které se děly v předchozí knize. Setkáme se i se spoustou stejných postav. Vše je navíc kolorované, takže máte z knihy zase trochu jiný pocit. Pokračování si nemá s prvním dílem co vyčítat. Luther se zde objevuje až později, přeci jen je to jeho odkaz. Talbot znovu dokazuje, že chce tvořit něco jiného, nekonvenčního. Jsme ve světě po revoluci, který volá po další revoluci. Koloběh vládnoucích mocností, stejné chyby jako u předchůdců, nebo prostě jen únava a vyčerpání ze služby Impériu. Těžko říct, proč se historie opakuje. Možná je vládnutí a moc pro jednoho člověka příliš velké břemeno. Jak si jinak vysvětlit mnohdy špatný psychický stav vládců, monarchů nebo diktátorů?
Pokud máte pochybnosti o tom, jestli si Luthera přečíst, smeťte je ze stolu. Máte jedinečnou šanci získat naprosto geniální komiks, který ve světě nemá obdoby. Je to prostě něco jiného. Není to komiks, který si budete jen tak pročítat, tohle vás pohltí. Až mi INTEGRAL přijde, pustím se do čtvrtého čtení a jsem si jistý, že mě zase něco překvapí, že najdu spojitost, která mi třeba doteď unikala. V knižním světě mi tohle zprostředkovává Malazská kniha padlých. Komiksový svět ovládá Luther.
Text a foto: David Holec http://livefantasylife.blogspot.cz
Poslední rozloučení s Honzou Kantůrkem
- Základní údaje
- Nadřazená kategorie: Náš blog
Poslední rozloučení s Honzou Kantůrkem se koná dnes ve 14 hodin, ve Velké obřadní síni krematoria Strašnice.
Zrůdy by měly umírat
- Základní údaje
- Nadřazená kategorie: Náš blog
Tak schválně! Dokáží vás horory ještě dneska vyděsit? Pokud ANO, tak co konkrétně? Duchové, malé děti, satanské vize, prokletí, mytické bytosti, nadpřirozeno, čarodějnice, zombie, zmutované zrůdy… atd. Já jsem za poslední rok neviděl pořádný horor, respektive horor, u kterého bych se zakousl do deky a zatínal prd*l. Pardon, hýžďové svaly. V poslední době je to samý remake starších hororů nebo japonských hororů. Což mě přivádí k jedné věci, a to, že pouze Japonci/Asiaté dneska přijdou s nějakým originálním dílem, které dokáže vyděsit, a je neokoukané. Mně osobně se vždycky líbily horory, na kterých spolupracoval nebo je sám vytvořil Guillermo del Toro. Ač nejsou až tak děsivé, mají pro mě takový pohádkový nádech, a vždy se u toho bavím. Jenže horor by měl ve své podstatě diváka či čtenáře vyděsit. Mně osobně přijde nejvíc děsivý horor Osvícení, který režíroval Stanley Kubrick. Film je adaptací stejnojmenné knihy od Stephena Kinga, kterou jsem následně taky četl a bál jsem se u ní ještě víc než u filmu. Představa, že vám v reálu ublíží milovaná osoba, je pro mě ještě děsivější než nějaký vymyšlený duch nebo zombie. Představte si, že váš otec, vaše žena, zkrátka člen rodiny se z ničehož nic začne chovat divně, až jednoho dne stojí nad vámi, vedle vaší postele, s nožem nebo sekyrou v ruce a napřahují se. I teď mi přejel mráz po zádech.
Ve chvíli, kdy píšu tyhle řádky, komiks, který leží vedle mě na stole, také dokáže vyděsit. Je to komiks, který vychází z jedné povídky, kterou napsal syn Stephena Kinga, Joe Hill. Jedná se o komiks Plášť, který vydalo Comics Centrum v edici Deluxe. O samotný scénář komiksu se postaral Jason Ciaramella, který zadaptoval povídku Joea Hilla. Jeho jméno vám asi moc neřekne, neboť jediná jeho kniha, která u nás vyšla, je právě Plášť. Přesto stojí za zmínku, že byl nominovan na Eisner Award. Takže určitý talent má a samotnou knihou to dokazuje. Jestli vás zajímá, co dále napsal, určitě na Googlu najdete spoustu informací o jeho dílech i o něm samotném. Já bych se rád zaměřil pouze na Plášť. Kniha obsahuje tři části. Dvě minisérie a povídku Joea Hilla. První část je Plášť 1969, která se odehrává ve vietnamské džungli v období vietnamské války. Co se tam odehraje, ovlivní i následující příběh, který se jmenuje stejně jako kniha – Plášť. Přesto se chci nejdřív zastavit u Plášťě 1969. Při čtení jsem si uvědomil jednu věc. Ono mě totiž nikdy nenapadlo, jak těžké je atmosféru syrovosti války přenést na papír v podobě komiksu. V tomhle případě mě Jason Ciaramella odrovnal. V knize jsou totiž panely, kdy se vojáci krčí v houští před vietnamskou jednotkou nebo panely, kdy vietnamští vojáci sestřelí vrtulník a jdou pro ty co přežili, aby je zajali. A právě v těchto chvílích jsem si i díky kresbě připadal, jako bych byl jedním z těch amerických vojáků uprostřed boje. Absolutně mě to v jednu chvíli pohltilo, až mě to samotného překvapilo. Postupem času se v povídce začne objevovat magie, což nevadí, protože konec téhle minisérie naváže na Plášť.
Právě komiksový Plášť je důvod, proč jsem na začátku zavzpomínal na knihu a film Osvícení. I když je příběh odlišný, tak motiv obou děl je naprosto stejný. Proto mě samotný komiks hodně vyděsil. Vidíte zde kluka, jehož nehoda z dětství v dospělosti promění v lidskou zrůdu bez výčitek, která si vybíjí svoji frustraci na lidech, kteří ho milují. Dost mě zaujalo i to, že z kluka, kterého jsem si zamiloval, se stala postava, u které jsem si přál, aby ke konci příběhu konečně umřela. Pokud máte načtenou sérii Zámek a klíč od Joea Hilla, tak víte, že v některých knihách děj skákal do minulosti, abyste pochopili současnost, respektive abyste věděli, co jednotlivé postavy pohání. Tohle má komiks Plášť se sérií Zámek a klíč společné. Pár stránek sledujete příběh dvou kluků a najednou na další stránce sledujete příběh o několik let později. A postupně do sebe začnou některé kousky skládačky zapadat. Většinou jsou tyhle retrospektivy na začátku každé kapitoly. Díky tomu si komiks udrží celou dobu vaši pozornost.
Třetí část knihy tvoří kromě bonusů v podobě galerie, povídka Plášť od Joea Hilla. Tahle povídka už u nás jednou vyšla, ale pro potřebu komiksu byla znovu přeložena, aby k němu co nejlépe pasovala. Víc než nový překlad nebo povídka samotná mě překvapila jedna věc, kterou jsem nikde doposud neviděl, a to, že samotná povídka je opatřena poznámkami Jasona Ciaramelly, takže jednoznačně vidíte, co z povídky použil do komiksu. Každé takovéhle nahlédnutí do tvorby komiksu miluju. Zase je to něco navíc, takový ten detail, který ne každé vydavatelství dělá, a je vidět, že CC tuhle knihu opravdu udělalo v edici Deluxe.
Kniha má 288 stránek, což už je poměrně špalík. Když vezmete v potaz, že použitý papír, obálka a celkový obsah je vytuněný k dokonalosti, jsem přesvědčený, že cena, za kterou se prodává na e-shopu Comics Centra, je naproste adekvátní. Když jsem knihu dočetl, ptal se mě kamarád, jestli je to stejně dobrý jako Zámek a klíč. Přece jenom jméno Joea Hilla figuruje v obou titulech. Teď už přesně do slova nevím, co jsem mu odpověděl, ale bylo to něco jako: ,,Plášť (ten komiks) obsahuje tři věci, dva komiksy a povídku Joea Hilla, ze který Ciaramella vychází. Takže komiks Hill nenapsal, proto mi nepřijde dobrý ty komiksy srovnávat. Každopádně je to hororovej komiks, kterých u nás vychází málo, a určitě ho zkus, protože na rozdíl od jiných hororů, kde tě chce ten spisovatel vystrašit, tě tady vystraší samotná myšlenka, což mi hrozně připomnělo Osvícení, a navíc se mi líbí, jak je to nakreslený. Kolikrát mě u toho i zamrazilo. Jediný, co mě štve, je, že nemám nášivkou, kterou CC dávalo k prvním objednávkám v době, kdy komiks vyšel. Takže ho určitě zkus. Jestli chceš, tak se u mě zastav a můžeš si ho u mě přečíst, protože víš, že komiksy nepůjčuju.“ Dopadlo to tak, že si přečetl první pasáž a komiks už má v současné době taky v knihovně.
Autor článku: Václav Cífka
...a já prosím, nechte zvony znít
- Základní údaje
- Nadřazená kategorie: Náš blog
Ani to netrvalo dlouho a máme tu pokračování temně hororového Baltimoru. Knihu Prokleté zvony má na starosti stejná sestava jako první svazek Morové lodě, a tak je vnoření do pokračování příběhu z Evropy na konci 1. světové války plynulé a přirozené jako potopení se do třicetistupňové vody.
Lord Baltimore zarputile jde po stopě upíra Haiga, s nímž má z jedničky nevyřízené účty. Ty jsou natolik fatální, že je rozprava u stolu v krčmě neurovná.
Mike Mignola a Christopher Golden (autoři námětu) se s tím nepářou a pjatka spouštějí v podstatě na druhé stránce. Ke zvířecím mrtvolám se přidávají lidské oběti, upíři, monstra, zombie, čarodějnice... Baltimore má prostě všechno, co od Mignoly a jeho kumpánů čekáte.
I tentokrát jde o vypravěčské mistrovství, kdy Mignola s Goldenem vesměs jednoduchou linku krevní msty dokonale klenou do oblouku přes různé epizody a vedlejší postavy, stupňují napětí, vrší problémy, které musí hlavní postava vyřešit, a servírují pointu, která je sice logická, ale ani v nejmenším uklidňující. Vedle hlavní postavy a jeho úhlavního nepřítele roste význam inkvizitora Andrého Duviče, který jde po Baltimorovi. Jeho krutost, při které se ohání božím jménem, je systematická a mrazivě nelidská.
V Prokletých zvonech se upír Haigus dostává do pasivní role, přesto je neustále přítomný a děsivý. Díky tomuto posunu si můžeme vychutnat doslova plný klášter zla...
SPOILER ALERT (asi)
A tady přichází má jediná výtka směrem k autorům. Už jsem se nějak sžil s Mignolovou posedlostí nacismem a tím, že všichni záporáci jsou s touto zhůvěřilou ideologií více či méně propojení. Na Baltimoru mě mimo jiné baví, že se odehrává na konci druhého desetiletí 20. století – tedy v době přednacistické. Přesto tam Mignola ty háknkrajce natlačil. Jako sice chápu ten smysl pro futuro, přesto jde podle mě o příliš násilnou pěst na oko.
KONEC SPOILERU (asi)
Výtvarník Ben Stenbeck společně s koloristou Davem Stewartem příběh zatěžkali potřebně zlou atmosférou, která se na povrch dere především v mlčenlivých scénách, kdy dialogových bublin netřeba. Prubířským kamenem je čtvrtá strana. Kdo ji zvládne, už se veze a užívá si. Pasáže se zrozením madam Blavatské či následky mučení v úvodu čtvrté kapitoly pak aspirují na zápis do knihy nejznepokojivějších komiksových scén (určitě nějaká existuje, a jestli ne, mohl by ji někdo založit).
Prokleté zvony jsem dočítal v den, kdy jsem se dozvěděl o odchodu Jana Kantůrka, který Baltimore překládal. Vím, že to sem asi moc nepatří, ale stejně mu chci alespoň takto poděkovat za všechny jeho překlady. Kantůrkovo jméno se v mé knihovně v kolonce překlad vyskytuje jednoznačně nejčastěji (a to tam není jediný Pratchett). Věřím, že se Comics Centru podaří nalézt důstojného pokračovatele jeho překladatelské práce.
Autor článku: Martin Šinkovský
Tohle je Bond! #sorryjako
- Základní údaje
- Nadřazená kategorie: Náš blog
OK, sice to chvíli trvalo, ale dočkali jsme se! První komiksová bondovka tandemu Warren Ellis/Jason Masters byla fajn, ale ruku na srdce, všichni jsme od Vargru čekali tak trochu větší nářez. Bylo to dobré, ale místy drhlo, zasekávalo se a bylo tak nějak kostrbaté.
Zapomeňte na Vargr!
Je tady Fantom! A s ním i plnokrevná stoprocentní bondovka, jak ji všichni máme rádi. Je možné, že obří zásluhu na tomto posunu má odpovědný redaktor Joseph Rybandt, který na Ellise zaklekl a donutil ho k výkonu, který je hoden scenáristické značky Warren Ellis.
Příběh se výrazně napřímil, důrazu se dostalo klasickým bondovským proprietám (mašinky a vifikundace, bond girls atp.). Bond konečně ví, co chce. Odhalit obří spiknutí, zničit zločince a zachránit svět. Cesta je krušná, nepohodlná a smrtící. Mrtvoly přibývají a krutost roste.
Ellis při budování příběhu postupuje nekompromisně logicky, díky čemuž se do Fantoma ponoříte, a ve chvíli, kdy dočtete, zjistíte, že jste skoro nedýchali. Vrcholem je dle mého soudu zjištění, že budoucnost britské monarchie spoléhá na starou dobrou páru. Ellisovo vysvětlení do sebe tak zapadá, že vám chvíli trvá, než si uvědomíte, že čtete bondovku a ne nějaké WikiLeaks. Špetka pochybností však zůstává a někde tam vzadu v mozku škrábe, že by to vlastně mohlo být řešení.
Ellisovo prozření a uvědomění si, že Bond funguje na základě několika elementárních pravidel, které je třeba ctít, pomohlo i kreslíři Jasonu Mastersovi. Ten už ve Vargru ukázal, že touží být cynicky chladný a bezcitný. V tom mu ale bránil až příliš překombinovaný Ellisův scénář. Fantom je jiná káva, teď si všechno ideálně sedlo, a vy při čtení máte pocit, jako když v tetrisu přiletí dlouho očekávaná rovná kostka, která svisle zapadne a vymaže čtyři řady najednou.
Dobrá bondovka nestárne, filmy můžete vidět zas a znova a pořád vás baví. Přesně takový je i Fantom, máte chuť na svižnou a drsnou školu? Sáhnete do knihovny a už se vezete. Navíc v dnešních dnech, kdy s divným pocitem kolem žaludku sledujeme, že se Rusové vedle kybernetické a hybridní války vrátili ke starým způsobům, je četba Fantoma mrazivě přítomná.
Autor článku: Martin Šinkovský
Mistr hrůzy Richard Corben
- Základní údaje
- Nadřazená kategorie: Náš blog
Vincent van Gogh, Andy Warhol, Jan Saudek, Kurt Cobain, atd… tohle jsou umělci, u kterých si dokážu tipnout, že jejich díla okamžitě poznáte, pokud je uvidíte nebo uslyšíte. Mezi tyhle umělce si troufnu zařadit i jednoho z komiksových tvůrců, a to Richarda Corbena. Pro mě je to člověk, jehož práci okamžitě poznám. Jeho kresby a styl miluju. Když se s někým bavím o komiksech a dostane se na přetřes jeho jméno, dost lidí neví, kdo to vlastně je, nebo co kreslí, na čem se podílel a proč zrovna vytahuju jeho jméno v souvislosti s nejlepšími komiksy, které jsem měl možnost číst.
Než jsem se pustil do psaní tohohle článku, byl pro mě poměrně záhadou, protože jsem sice znal pár knih, na kterých spolupracoval, a které mě neskutečně bavily, ale to bylo tak všechno. Začal jsem sondovat na netu a přiznám se, že v tu chvíli jsem si říkal, jestli takový člověk vůbec existuje, nebo je to někdo, kdo píše pod pseudonymem. Ono totiž najít nějaké zajímavé materiály v češtině o tomhle člověku, tvůrci a umělci v jedné osobě, je zkrátka nemožné, pokud nepočítáte nudné životopisy nebo bibliografii věcí, které vytvořil. Přece jenom jsem pátral dál, našel jsem rozhovory pro různé magazíny, osobní životopis, videa na youtube a najednou jsem si začal utvářet obrázek, co je to v podstatě za člověka, a proč obdivuju a respektuju nejenom jeho tvorbu, ale i jeho samotného.
Možná tohle bude pro někoho klišé, ale je to typ člověka, který je jasným důkazem toho, že pokud má člověk nadání
a chce, tak si své sny dokáže splnit. Narodil se v roce 1940, takže mu v říjnu tohohle roku bude 78 let. Sehnat jeho současnou fotku byl poměrně těžký úkol, dokud neobdržel na 45. ročníku Komiksového festivalu ve francouzském Angouleme cenu za celoživotní tvorbu. K tomu se ještě vrátím. Cena je to zasloužená, a jsem strašně rád, že ji má, protože se mohlo stát, že by skončil u filmu, případně na nějaké pozici ve stavebnictví. On totiž poté, co dokončil v roce 1965 studia na uměleckém institutu v Kansas City, kde studoval základy kresby a malbu, pracoval ve stavebnictví pro svého otce. Po chvíli přece jenom našel práci v místní filmové pobočce v Kansas City jako animátor/kameraman. Ono se ani není co divit, animace ho fascinovala od dětství. Přesto, že škola, kterou studoval, nenabízela žádné animátorské obory, tak už v té době proměnil stohy kreseb na pětiminutový film, který natočil na otcovu 8mm kameru. Během této doby se oženil, a mohlo by se zdát, že má všechno. Práci, ženu, stabilní zázemí. Jenže po pár letech u filmu asi zjistil, že ho to až tolik nenaplňuje a vrhnul se na v té době undergroundový komiks, a jsem strašně rád, že tenhle razantní a riskantní krok udělal. I navzdory tomu, že stále musel chodit do práce. V 60. letech totiž Warren Publishing Company, což je nakladatelství Jamese Warrena, vydávala sérii černobílých hororových komiksů Creepy, Eerie, Vampirella, atd… což byla pro Corbena příležitost. Nakreslil několik příběhů a poslal je do nakladatelství, kde však byly zamítnuty. Přesto se nevzdal a na jednom setkání fanoušků sci-fi vyhledal Jamese Warrena osobně. Což považuju za největší zlom v jeho kariéře. Slovo dalo slovo a James, společně s editorem Billem Dubayem mu začali posílat scénáře, které chtějí nakreslit. Vemte si, že v tuhle dobu mu bylo 30 let a mohl konečně poprvé dělat to, co ho naplňuje. Mohl dát výpověď v práci, aniž by se musel strachovat o hypotéku, zajištění dětí, atd… a mohl se naplno věnovat komiksu. Veškerá jeho díla, která vytvořil pro Warren Publishing vydalo souborně nakladatelství Dark Horse pod názvem Creepy Presents Richard Corben, a já jen doufám, že ho k nám do Čech někdo dostane.
Další důležitá kapitola v jeho životě se začala odehrávat v roce 1975, kdy Moebius, Druillet a Jean-Pierre Dionnet začali ve Francii publikovat magazín Métal Hurlant. Corben jim pravidelně do tohoto magazínu přispíval, a když vznikla v Americe franšíza tohoto magazínu pod názvem Heavy Metal, v práci pokračoval. V tom samém roce taky vyšel jeho výběr černobílých undergroundových komiksů pod názvem The Richard Corben Funnybook a rok na to zadaptoval povídku Roberta E. Howarda pod názvem Bloodstar. V té době už měl pořádně rozjetou kariéru a byl relativně slavný, přesto já osobně za ten největší vrchol jeho tvorby považuju ságu, která se jmenuje DEN. Tuhle ságu tvořil poměrně dlouho, a vycházela na pokračování nejen v magazínu Heavy Metal. Příběh je o takovém pošukovi, který se dostane do světa, jenž se v angličtině jmenuje Neverwhere, stane se z něj svalovec a prožívá tam různá dobrodružství. Celé je to dost inspirované Howardem a Lovercraftem. Pokud si chcete udělat přesnější obrázek, tak si pusťte film Heavy Metal z roku 1981, kde jeden z příběhů je právě adaptací jeho DEN. Co je zajímavé, je to, že postava Dena se mu zrodila v hlavě už v roce 1968, kdy natočil krátký animovaný film Neverwhere, který je ke shlédnutí na youtube. Přesto se komiks začal publikovat až od roku 1973. Celých 5 let trvalo, než mohl tuhle postavu představit světu, a to je pro mě důkaz, že když něco chcete a jdete si za tím, tak lze stanovených cílů dosáhnout. Já se jako fanoušek Corbena modlím, aby u nás jednou DEN vyšel. Ono totiž sehnat alespoň americké vydání v dobrém stavu a kompletní je dost nadlidský úkol. Zkoušel jsem Amazon, a něco se tam sehnat přece jenom dá, ale buď je to polosalátové vydání nebo jak to tak bývá, pěkné vydání, které si prodejce cení na dost peněz. Díky tomu jakými vydavatelstvími si prošel a díky jeho tvorbě lze tvrdit, že už koncem 70. let a začátkem 80. let byl slavný. Ono když se podíváte na internet na ocenění, která za svoje díla posbíral, tak právě v 70. letech jich je 6, což opravdu není málo.
Díky tomu mohl v průběhu let spolupracovat se spoustou tvůrců, ale dalším krokem v jeho profesním životě bylo v roce 1986 založení vlastního nakladatelství Fantagor Press. Nakladatelství fungovalo poměrně dlouho, a to 8 let do roku 1994. Vydávalo tituly jako Den, Saga Den, Horror in the Dark a Son of Mutant World. Do roku 2000 také spolupracoval s filmovým a hudebním průmyslem. Vytvořil například přebal pro CD Meat Loaf Bat Out Of Hell, filmový plakát pro film Briana de Palma Phantom of the Paradise, pod českým názvem Fantom ráje.
Po roce 2000 jeho kariéra směřovala k více komerčnějším projektům pro velká nakladatelství jako Marvel, Vertigo, Dark Horse. Tady už jsou data o jeho osobě celkem dohledatelná. Přesto mi spolupráce s těmito nakladatelstvími pocitově nesedí. Až do této doby vždy tvořil, řekněme, to, co chtěl, a myslím si, že velká nakladatelství v některých tvůrcích svými nároky jejich kreativitu dost omezují. V té době už Corbenovi bylo 60 let, byl a je doposud slavný, takže doufám, že dodnes má v těchto nakladatelstvích pozici, že si může tzv. vybírat, i když jsem si jistý, že pořád pracuje na tom, co ho baví. Pro Veritgo zadaptoval The House on the Bordeland od Williama Hopea Hodgsona. Pro Dark Horse pracoval se Strnadem na 4dílné sérii Ragemoor, která u nás také vyšla. Děkuji CC. Pro Marvel kreslil Cage, povídky E. A. Poea, P. Lowecrafta atd… přesto za vrchol jeho tvorby po roce 2000 považuju 4 věci. Bigfoot pro IDW Publishing. Jeho sérii povídek E. A. Poa, kterou začal v roce 2006, a souborné vydání u nás vydalo CC pod názvem Duchové mrtvých. Opět 
díky. Mezi lety 2008 a 2009 ilustroval sérii Conan Cimeřan a to nejlepší podle mě je spolupráce s Mignolou pro Dark Horse na Hellboyovi, které u nás dlouhodobě vydává Comics Centrum. Za Hellboye dostal dvě Eisnerovi ceny a zaslouženě. Jednu v roce 2011 za knihu č. 10 Paskřivec a další příběhy, druhou za povídku z 11. knihy Ďáblova nevěsta a další příběhy, konkrétně za Dvojprogram zla. Já sám považuju za jednu z nejlepších knih s Helboyem právě Paskřivce.
Když se za tímhle autorem ohlédnu, tak je škoda, že toho od něj v Čechách zatím moc nevyšlo. Je to člověk, který se podle mě za svůj život nenechal zlomit, vždy šel za svým snem a dokázal to. Jeho kresba v určitém období vyvolávala různé reakce, neboť byla erotická, realistická a originální, což k undergroundovému komiksu naprosto sedí, ale vždy se najde nějaký kritik. Přesto za velké zadostiučinění považuju dvě věci. V roce 2012 ve věku 72 dvou let byl vybrán do síně slávy Willa Eisnera a letošní rok na 45. ročníku Komiksového festivalu ve francouzském Angouleme získal jako pátý Američan cenu za celoživotní tvorbu. Před tímhle člověkem se skláním a teď se zbývá jen modlit, aby u nás někdo zariskoval a vydal i ty starší kousky z jeho tvorby. Vzhledem k jeho věku doufám, že nám ještě nějaký ten pátek bude kreslit další příběhy, při jejichž čtení nás bude hřát u srdce a budeme se dál neskutečně bavit jako doteď.
Autor článku: Václav Cífka
Není fantom jako Fantom aneb Dva komiksy o boji proti zlu v jeho různých podobách.
- Základní údaje
- Nadřazená kategorie: Náš blog
Comics Centrum vydalo v březnu druhé díly sérií James Bond 007 a Baltimore.
Číst dál: Není fantom jako Fantom aneb Dva komiksy o boji proti zlu v jeho různých podobách.
Hellboy je skvělý! (Přísahám, že jsem tento text nepsal pod nátlakem určitých mně neznámých lidí)
- Základní údaje
- Nadřazená kategorie: Náš blog
V minulé recenzi jsem se trochu utrhl z řetězu a poněkud jsem zpochybnil úroveň Mignolovy tvorby a kvalitu Hellboye a celého jeho univerza (tento kacířský výpotek si můžete přečíst tady).
Musím přiznat, že jsem se svou filipikou byl fakt spokojený a pár dní jsem se nosil pyšně jako páv. To navíc podpořila skutečnost, že mi John Arcudi – ano ten JOHN ARCUDI – olajkoval pár tvítů a dokonce mi za ně poděkoval (tady a tady). Už jsem se viděl jako hlavní editor Dark Horse a těšil se, jak budu všem těm břídilům říkat, jak to mají dělat.
"Dave, dej tam víc žluté! Není ta modrá moc studená?"
"Miku, nemůžeš všude cpát ty nácky. Víš, že komunisti byli taky pěkný svině?"
"Ta opice se ti moc nepovedla, Duncane, zkus to znovu a tentokrát pořádně."
A večer se tomu všemu budu společně s Alanem Moorem a Neilem Gaimanem smát u šálku dobrého čaje. No, však to znáte, když se začne dařit, nic vás nemůže zastavit.
Jak jsem tak snil, zadíval jsem se z okna pracovny a na střeše protějšího kostela jsem najednou uviděl zvláštní chrlič, kterého jsem si dřív nevšiml. Nasměroval jsem svůj dalekohled (sousedka stejně byla v práci), zaostřil, ale chrlič zmizel. Jen se tak mihl, a byl fuč. Z toho, co jsem viděl, bych odpřísáhl, že byl červený, měl ocas, upilované rohy a na pravačce obří rukavici, či co. Znejistěl jsem.
Když jsem pak vyrazil za roh do obchodu pro čerstvé rohlíky, jela za mnou krokem úplně obyčejná bílá dodávka s takovou tou espézetkou na přání. Stálo na ní B.P.R.D. Doma jsem si vygůgloval tuto neznámou zkratku, a teď mám pro vás recenzi na šestého Hellboye Podivná místa.
Hellboy je skvělý a Mike Mignola je vypravěčský génius, jenž velice citlivě vnímá realitu kolem sebe, kterou transformuje do jedinečných komiksů. Šestý svazek je naprosto zásadní pro celý Hellboyovský vesmír. Ve dvou povídkách (Třetí přání, Ostrov) se čtenáři společně s Hellboyem dozvídají informace, které jsou podstatné pro Hellboyovo bytí, a Mignola zaplňuje bílá místa ruďochovy minulosti. Skládačka začíná dávat smysl, tušené věci jsou vyřčeny a poslání titulní postavy se zdá být neodvratným.
Mignola tentokrát nechal nacisty odpočívat a proti Hellboyovi nasadil mýtické postavy a kouzelná stvoření (nové i staré známé). Některé cykly se uzavírají, jiné otázky stále čekají na odpovědi a budoucnost vypadá temněji než na začátku knihy.
Minule jsem tvrdil, že Mignola buď neumí kreslit, nebo je líný. Samozřejmě jsem se mýlil a hluboce se mu omlouvám. Není líný a kreslit umí. Dokonce bych řekl, že při tvorbě Podivných míst (2002, 2005) byl v životní formě. Obraz dokonale spolupracuje s textovými bublinami, nálada je od počátku vražedně melancholická, ostrá kresba výsostně stylizovaná a přesto dokonale přehledná.
Nevím, jestli má smysl psát o barvách, kterými dílo korunoval Dave Stewart. Nemá. Kdo zná, ví, že nic lepšího Hellboye nemohlo potkat. Tomu, kdo teprve ochutná, mohu jen tiše závidět první kontakt s tímto geniálním koloristou.
Na závěr chci místopřísežně prohlásit, že jsem tento text psal sám, nikdo mi jej nediktoval ani mi nevyhrožoval. Zároveň bych chtěl poděkovat neznámému nálezci, že mou ženu a mé děti bezpečně dopravil na předem domluvené místo, a ten telefon s anonymní simkou jsem dle dohody hodil do řeky.
Autor článku: Martin Šinkovský
Goon 8 – Předmluva Briana K. Vaughna
- Základní údaje
- Nadřazená kategorie: Náš blog
Díky Goonovi seru jedna báseň.
Jo, uvědomuju si, že takovej otvírák se možná v budoucnu obrátí proti mně, ale co naplat, je to pravda. A není to způsobeno jen tím, že by kniha byla nabitá dějem nesouvisejícím s fekálním humorem (ačkoliv na mnoha místech je). Víte, já si sice vtipný komiksy rád přečtu i na veřejnosti, ale ty nejvymazlenější skvosty si šetřím pro okamžiky posvátnýho a ničím nerušenýho klidu na mojí milovaný toaletě.
Tímto tedy s hrdostí i hanbou přiznávám, že Goon mi dělá společnost při těchhle intimních chvilkách už několik let a odstříhal spolu se mnou už celý míle kakametru (jak nazývá náš místní ujetej drogista toaleťák).
Nicméně, jak už jsem se zmínil v úvodu ke knize Superman: Escape from Bizarro World, kterou taky ilustroval Powell (kolik takovejch předmluv musím ještě vypotit, než mi ten pošahanej votrapa KONEČNĚ DÁ POKOJ?), kdysi jsem pracoval pro Marvel (sory, Dark Horsi, ale ždímám z konkurenčního boje, co se jen dá) na jedný minisérii s názvem The Hood, kterou se mnou společně vytvářel a kreslil Kyle Hotz, což je jméno jistě velmi dobře známý všem Goonovejm obdivovatelům a oddanejm nadšencům (zkráceně G.O.O.N.).
A právě na týhle sérii s námi tehdy spolupracoval takovej divnej kluk jménem Eric Powell. Ačkoliv byl vždycky parádní inker, teprve když jsem objevil Goona, s notnou dávkou žalosti jsem si uvědomil, že i pitomej vytahovač tuší mojí knihy je lepší spisovatel, než já sám.
Správně, každá předmluva ke Goonovi musí přece donekonečna omílat, že je Powell nepřekonatelnej kreslíř a že je ten nejtalentovanější vypravěč, jakýho kdy náš svět spatřil, a že nad jeho obálkama by Michelangelo vzteky brečel a že je plodem ďábelsky geniálního spojení Franka Frazetty a Wallyho Wooda a Willa Eisnera a že blá, blá, blá a ještě jednou blá. Jenže to všechno je náhodou pravda - a nejvíc z toho mě štve, že Powell fakticky píše báječně.
Nerad bych se tu utopil v superlativech (jak by řekl Goonův věrnej společník Franky: snobáci jako vy budou určitě v knížce vyznamenaný cenou Willa Eisnera hledat symbolismus, ale „Někdy znamená fór s debilem, co se pomatlává vlastním lejnem a pak to schytá do ksichtu, prostě jen fór s debilem, co se pomatlává vlastním lejnem a pak to schytá do ksichtu.“), ale Goon není jen snůškou exkrementálních hlášek a krvavejch scén, kde zombie přicházejí o hlavy.
To tvoří pouhejch osmdesát procent Goona.
Těch zbylejch dvacet celej Goonův příběh povyšuje na něco mnohem vznešenějšího. Hluboko ve svým jádru je totiž tahle kniha příběhem o chlapovi s temnou minulostí a zlomeným srdcem, kterýmu začíná docházet, že jediný, co má na tomhle podělaným světě vůbec nějakou cenu, jsou jeho přátelé... a že je skoro určitě stáhne s sebou do pekla. Přesně tak, máme tu druh hororu, kterej je mnohem děsivější než nemrtví páterové, šílený vědci, a dokonce děsivější než Bahňáci. Protože je to Pravda.
Máte velkou kliku, jelikož sešity, který jsou součástí týhle knihy, tvoří dohromady asi to nejtemnější, nejodvážnější a nejpravdivější, co Goonovy příběhy prozatím nabídly. Protože stejně jako ďábelskej počítač z béčkovýho osmdesátkovýho scífka, i Eric Powell se pořád učí a vyvíjí, a to přesto, že podle zákonů Boha a Vědy by to dál nemělo bejt možný.
Powell evidentně odmítá nechat Goona, aby se v klídku proměnil v normálního brakovýho hrdinu, a místo toho ho žene přímo do tý nejpochmurnější a nejzlomyslnější scény, s jakou jsem se setkal za hodně dlouhou dobu (nebojte, až na ni dojde, poznáte to), do situace, která v mým případě zafungovala jako obří budík, kterej mě probral a připomněl mi, kdo Goon je a co byl vlastně vždycky zač (nápověda: klaďas ne).
Zkrátka, bylo mi potěšením sledovat, jak za posledních deset let Eric a jeho pitbulí mláďátko postupně rostli, a vážně se nemůžu dočkat, co je oba čeká...
Prokrista, ono je to teprve 613 slov?!
Ehm, Sierra Hahnová, redaktorka/krvelačná šelma z Dark Horsu mi řekla, že předmluva by měla mít asi 1200 slov, ale koukněte, já jsem jen komiksovej nýmand, co „píše“ laciný hlášky do bublin celostránek. 1200 slov jsem dohromady nenapsal za celej svůj život, natož takhle na jeden zátah. A pokud vy redaktorský hnidopiši nutně potřebujete nějak zaplácnout zbytek stránky, klidně tam prskněte třeba obrázek někoho, kdo zrovna dostal kudlou do voka.
V pohodě? Fajn. A vy ostatní, na co ještě čekáte? Válka právě začala!!! Koukejte už přestat zkoumat rozkodrcanej tok mejch nesouvislejch myšlenek a věnujte se tomu, co stojí za to!
A co já?
Já zatím půjdu položit kabel.
Brian K. Vaughan
Selloutsville, USA
Únor 2009
Autor předmluvy je rovněž scenáristou/producentem televizního seriálu Ztraceni a spoluautorem několika dalších komiksů, jako např. Y: Poslední z mužů, Smečka z Bagdádu nebo The Escapists. Kromě toho se omlouvá za veškeré představy, které vám čtení předmluvy mohlo navodit.
Červeňoučká zrůdička má bebíčko na tělíčku i dušičce
- Základní údaje
- Nadřazená kategorie: Náš blog
Ta rudá kůže s mesiášským komplexem a upilovanými růžky je zpátky. Opět se do toho zamotali nácíčci se svým bláhovým mysteriózním prográmkem na ovládnutí světa pomocí černé magie, nebo co to vlastně je. Nevím, kam Mignola na ty nápady chodí, ale stoprocentně můžu prohlásit, že si pěkně vymýšlí. Červ dobyvatel je zářným příkladem jeho bezbřehého sedmilhářství.
Chcete důkaz? Jeden za všechny – kostra příběhu se odehrává na hradě Hunte v Rakousku. A přitom žádný takový hrad v Rakousku neexistuje. Je sice pravda, že německé slovíčko „hunt“ (jakože „hon“) může odkazovat k věčné posedlosti Hellboye po chytání zlořádů pozemských i nadpozemských, ale kdo se Mignolu o takovouto symboliku prosil, že?
Pak tu máme ty neustálé odkazy a provázanosti s tím titěrným hellboyovským univerzem. Objevuje se jakási postava, která si říká Humr Johnson, fakt, Humr! Tenhle humřík, který asi utekl z hrnce šéfkuchaře nějaké luxusní newyorské restaurace, má na svém dresu obrázek klepeta, a vypadá to, že je chytáním zločinců stejně posedlý jako náš známý pekelník.
Takže Úřad paranormálního výzkumu a obrany (nic takového neexistuje, hledal jsem všude možně a nic se zkratkou Ú.P.V.O. není – když teda nepočítám komiksy, které napsal… ano, správně, zase Mignola) vyrazí do Rakouska, protože tam straší. A protože slavný rodák Arnold Schwarzenegger asi neměl čas, zavolali Hellboye. Ten na trosky hradu Hunt vyrazil společně s jakýmsi golemem Rogerem, který si pindíka schovává pod železný plát s kroužkem… Když teď nad tím uvažuju, možná je to piercing. Tady je další Mignolova bota, tentokrát výtvarná. Všichni jsme viděli Císařova pekaře a Pekařova císaře, takže víme, jak takový golem vypadá. To se velký Mike nemohl na film podívat, aby věděl, jak Rogera nakreslit?
Výpravu vede místní holka, která v okolí hradu vyrůstala, takže to tam zná. Krátkovlasá blondýnečka s prázdným pohledem. U těch prázdných očí bych se na chvíli zastavil. Všiml jsem si, že Mignola nekreslí svým postavám oči, vždy to jsou jakási prázdná místečka, skrz které na čtenáře proudí pocity a nálady (většinou dost melancholické a smutné). Osobně vidím tři možnosti, proč to tak je:
1) Mignola neumí kreslit oči.
2) Mignola sice umí kreslit oči, ale je líný.
3) Mignola zná dílo malíře Amedea Modiglianiho.
Na hradě se to všechno pomele, dost to rozčísne takový legrační projektil, který se po desítkách let vrátil z kosmu (asi Lajka, ha ha ha). Hellboy dostane pořádnou nakládačku, ale nakonec to jakžtakž ušolíchá a svět je zase spasen.
Jenže červíček pochybností a nejistot nad vlastní existencí vrtá v Hellboyovi hloub a hloub. Kdo jsem? Jaký je můj osud? Proč mám ocas, rohy a tu proklatou kamennou pravačku? Celkem důležité otázky, které si klade každý puberťák. Řešení Hellboy nezná, tak do toho radikálně řízne. Dá výpověď a vyrazí na výlet, na kterém chce nalézt sebe sama. Kam? Do Afriky! Fakt, do Afriky, kde nic není. Blázen.
Autor článku: Martin Šinkovský
Goon. Mistr s hasákem, neohrožený zabiják zombií se zlomeným srdcem - část 2
- Základní údaje
- Nadřazená kategorie: Náš blog
Goona u nás vydává výhradně Comics Centrum. V roce 2012 vyšel první díl pod názvem Goon #01: Nic než utrpení a od roku 2015 vycházejí díky čtenářské podpoře v edici „Na přání“ dvě knihy ročně. V USA to měl Powell těžší. První tři sešity vyšly v roce 1998 u nakladatelství Avatar Press. Jenže Powell byl nespokojený s jejich kvalitou. Čtyři roky hledal bezúspěšně nakladatele a nakonec v roce 2002 založil vlastní nakladatelství Albatross Exploding Funny Books, ve kterém Goon začal vycházet. Taková je to Powellova srdcovka. On prostě věděl, že Goona vydat musí. Díky tomu je Goon tak svěží, čerstvý a neokoukaný. Nemá limity, které by ho omezovaly, mimo hlavy Powella. A ta, zdá se, žádné limity nemá. Po pár číslech Powella oslovilo vydavatelství Dark Horse a vzalo Goona pod svá křídla. A hup, první Eisner Award pro Goona byla na světe. Následujících 14 let se Powell až na pár výjimek věnoval výhradně Goonovi. Série byla uzavřena 53. sešitem v roce 2016. Jednou z nemnoha/mála výjimek je třídílná série Chimichanga, kterou si Powell vydal ve svém Albatrosssu. Chimichangu si zapamatujte, možná na ni přijde za pár let řeč. Po Goonovi začal Powell pracovat na své další komiksové sérii HillBilly. Zatím jsou venku dvě knihy, které opět vydává u Albatrossu.
Za zmínku stojí dva sešity Satanova sodomitního zplozence (Satan's Sodomy Baby, 2007), o kterém se Powell zmiňuje v Goon #05: Zvrhlé choutky (The Goon Issue #18, Dark Horse, 2006). Ačkoliv v komiksu vystupuje Goon a Franky, kteří mají tu čest potkat se s malým a roztomilým antikristem s dvěma gigantickými ocasy (jeden tradičně vzadu, druhý netradičně vepředu), tak sodomitního zplozence v Goonových knihách nenajdete. Powell se utrhl ze řetězu. Už příchod malého zplozence na náš svět je krajně netradiční. Satan posedne vepře, který přefikne vidláka. A ten následně svým análem za mohutných gejzírů výkalů „porodí“ jeho potomka. Žádné kopí osudu, prostě postaru, jako to dělal Zeus. A to je jen začátek. Ani Mr. T. není ušetřen.
Vím, že tento rok je komiksy naducaný. Ale mějte na paměti, že Goon by Vám neměl uniknout. Bude pýchou Vaší knihovny.
Děkuji za pozornost a těším se na vás u dalšího článku. Do té doby čtěte, co vám pod ruku přijde. Číst je třeba.
První část článku zde.
Autor článku: Ctibor DEmnoG Svoboda
Goon. Mistr s hasákem, neohrožený zabiják zombií se zlomeným srdcem - část 1
- Základní údaje
- Nadřazená kategorie: Náš blog
Druhou sérií, kterou tento rok můžeme podpořit v edici Na přání, je Goon. Jedna z nejoriginálnějších a nejzábavnějších komiksových sérií, která kdy podle mě vyšla. Goon je jedinečný přírodní úkaz. Goon je neutronová hvězda. Goon je Disneyland s pornografickým kinem. Goon je rozverná slečna v newyorském střešním bytě se dvěma žraloky ve skleněném bazénu a trpaslíkem, který do nich buší gumovým pískacím kladivem. Goona byste měli chtít mít doma. A můžete. Podpořte do 4. 3. na stránkách Comics Centra vydání Goon 8: Dost prokletí pro všecky a Goon 9: Pohroma jménem svědomí! Na rovinu. Za Goona si rád zaplatím a klidně dvakrát. Vy byste měli též. Až si Goona přečtete, tak poznáte, že jste Goona vždycky chtěli. Jen jste o tom nevěděli.
Jak už to bývá, myšlenka je geniálně jednoduchá. Eric Powell (*1975, Tennessee, USA) který Goona psal i kreslil, si už v roce vysnil 1995 chlápka, který bude řezat zombie. Je to podobné, jako když si Mike Mignola o pár let dříve mimoděk načmáral týpka z pekla, který bude mlátit nácky a opičky. Mike Mignola za 25 let vytvořil kolem Hellboye gigantické universum. Eric Powell je skromnější. Goonova série má pouze 53 sešitů, které se pohodlně vejdou do 16 knih. A svojí kvalitou se řadí mezi to nejlepší, co v uplynulých dvou dekádách v komiksovém světě vzniklo. To si nemyslím pouze já, ale těch pět Eisner Awards, které Goon nasbíral za scénář a kresbu, mluví jasnou řečí. Goon čtenáře oslovuje v několika vrstvách a jde jen o to, jak moc už máte načteno a nakoukáno. U Goona oceňuji, že je tak dobře napsán, že bude bavit jak eléva tak zdatného žrouta knih, komiksů a filmů. Je to komiks, který si podle mě i za dvacet let znovu užiji, protože v něm objevím něco, co jsem dnes neznal.
Na první pohled je u Goona patrná inspirace filmem Godfather. Goon se z ničeho vypracoval na výběrčího výpalného mafiánské rodiny Labraziů a stejně jako Kmotr mu jde o to, aby lidi pod jeho ochranou přežili v krutém světě. Krutý svět je malé město v USA zhruba v šedesátých letech minulého století, které je osídleno mimo lidí netvory z tehdejších hororových filmů. Vlkodlaci, upíři, rybí lidé, šílení vědci a horda nedochcíplin (zombií), kteří terorizují obyvatele, jsou pro Goona denním chlebem. Tím se nevyhneme hromadě odkazů na americké béčkové filmy a reálie, které nám milý překladatel vysvětlí v poznámkách pod čarou. Na druhý pohled je Goon typickým hrdinou noir žánru. Občas mi přijde, že se dívám na Marva ze Sin City. Stejně jako Marv je obyčejným člověkem (rozumějte, nemá žádnou supervlastnost), který pomocí své hlavy a fyzické převahy řeší s buldočí vytrvalostí problémy. Stejně jako správný hrdina noir žánru potkal svoji femme fatale. Na rozdíl od Marva není na to sám, jeho věrným společníkem je Franky, držkatý milovník velkých zadků.
Co je u Goona zásadní je Powellův vtip. Ten hraje nezastupitelnou roli. Nejde ani tak o dialogy, ale o situace, do kterých se Goon dostane. Možná by snesl srovnání, co se týče absurdity, s Monty Python. A co je u Goona ještě zásadnější je Powellova schopnost gradovat scénář. To je patrné v kratších příbězích, ve kterých pracuje s prvkem čtenářova očekávání, které je naplněno, ale jinak a zábavněji, než si čtenář kdy pomyslel. Powell v podstatě vzal to nejlepší, co kolem sebe měl, smíchal to dohromady a nevznikl z toho dort pejska a kočičky, ale fantastický dezert. Zásadním zlomem v sérii je Goon #06: Čínská čtvrť a tajemný pan Trnka. Nic nebudu říkat, ale vězte, že americký čtenář na tento díl nedočkavě čekal léta.
Bavíme se o komiksu a k němu patří kresba a práce s panely. A i na tomto poli Powell exceluje. Jeho kresba je od prvního dílu skvělá, snadno odlišitelná a Powell na sobě neustále dře. Nejen v tom co už umí, ale zkouší odlišné techniky, aby scénáři pomohl a čtenář se orientoval, co se kdy odehrává. Když si otevřete Goon #00: Drsný kšefty a Goon #06: Čínská čtvrť a tajemný pan Trnka tak uvidíte rozdíl. Mimo kresby komiksu si Powell dělá i obálky sešitů. Jeho kreslířské nadání společně s jeho scenáristickými schopnostmi je smrtící kombo.
Druhá část článku zde.
Autor článku: Ctibor DEmnoG Svoboda
Když se čas zastaví
- Základní údaje
- Nadřazená kategorie: Náš blog
Tak nějak jsem si už zvykl, že pokud jde o knihu, jejíž ústřední námět vychází z díla Jamese O´Barra, tak to bude kniha depresivní a hlavní motiv bude o pomstě. Ale na rozdíl od knih s Batmanem, jehož hlavní pohnutkou je také pomsta, se tady vraždí hlava nehlava. V tomto případě se depresivní rovná krásný a každá smrt rovná se zadostiučinění. Mluvím tu o další knize, která vznikla podle námětu Jamese O´Barra, a je to kniha Vrána: Mrtvá doba.
Tahle kniha mě bavila ještě o něco víc než předchozí díl Soumrak bohů. Hned na první stránce je vidět určitý návrat ke kořenům série, neboť je komiks černobílý jako původní Vrána. Ne, že by jí barva vadila, to ne, ale černobílé stránky mi navozují takovou tu správnou depresivní náladu, kterou od knihy s Vránou očekávám. Už samotný přebal knihy s Joshuou, což je mimochodem jméno hlavního hrdiny, na mě působí umělecky, stejně jako celá první Vrána. Mrtvou dobu jsem četl hned po Soumraku bohů a první co mě napadlo, respektive nad čím jsem si vnitřně povzdechl, bylo: „Škoda, že těch knih s Vránou u nás nevyšlo víc“. Dokonce, když jsem během víkendu vyklízel krabici se starými DVD, na kterých jsem měl vypálené seriály, které se dneska dají stáhnout během pár minut, natrefil jsem na originál DVD (ano, DVD – kdo v dnešní době neví, prosím vygooglujte si to) s filmem Vrána, které jsem kdysi koupil v trafice za plnou cenu 100 Kč. O večerní film bylo postaráno a završil jsem tím takové moje putování touto kultovní sérií.
O příběhu se rozepíšu později, protože co stojí za první zmínku o téhle knize je její kresba. Naprosto úžasný, jiný, krásný, černobílý… ! Komiks kreslil Alex Maleev. Přiznám se, že mi tohle jméno nic neříkalo, dokud jsem se ke knize Mrtvá doba nedostal. Pak jsem začal googlit a najednou mi došlo, jakej jsem idiot a čím je mi jeho kresba v téhle knize povědomá. On je to totiž člověk, který stojí za Daredevil: Muž beze strachu, jehož všechny čtyři omnibusy mám také doma a první díl jsem si tehdy koupil jenom kvůli tomu, že mě prvotně zaujala kresba. Kresba Vrány se mi líbí víc než Daredevil, protože na mě působí méně učesaně. Jestli jednu z těch knih nemáte, doporučuji si ji pořídit a porovnat. Přiznám se, že jinou práci od něj neznám, a to dělal hodně věcí pro Marvel i DC. Já osobně se těším na to, až se CC ve vydávání Hellboy universa dostane do fáze, že vyjde i Hellboy a UPVO 1952. To je další kniha, na které Mignola spolupracoval právě s Alexem Maleevem. Když jsem koukal na obrázky na netu, tak je to další dílo, na které se těším, spolu s knihami, na kterých Mignola spolupracoval s Richardem Corbenem. Ono, i když každý z těchto autorů má úplně jiný styl kresby, tak jsem si jistý, že ho určitě na první pohled poznáte.
Když pominu nádhernou kresbu, tak se mě někdo před pár dny ptal, jestli má další Vrána, co se týče příběhu, co nabídnout. Přeci jenom děj také začíná v minulosti v období války Jihu proti Severu, kde pár dezertérů zabije rudocha jménem Joshua, který se znovuzrodí v současnosti a kosí padouchy jednoho po druhém. Příběh se jeví zdánlivě jednoduše, ale není to tak, nebo aspoň mě to oslovilo trochu jinak. Když se nad celým odkazem Vrány zamyslíte, tak přeci jenom poukazuje na to, že zlo je všudypřítomné, a je jedno jestli se odehrálo v minulosti nebo je kolem nás právě teď. Vždy vás dožene. Kvůli tomu mě po přečtení knihy trochu zamrazilo. Co se mi hodně líbilo, je to, jak se v jednotlivých panelech prolíná minulost se současností. Jeví se to chaoticky, ale při dalším čtení, a když už víte pointu příběhu, je to právě to, co udrželo moji pozornost až do konce.
Příběh napsal John Wagner na motivy příběhu Jamese O´Barra a musím uznat, že se mi líbilo, že do puntíku dodržel odkaz Vrány jako depresivního poetického komiksu.
Pokud chcete další porci Vrány, která vás bude bavit a hlavně se během čtení budete kochat nádhernou kresbou, tak honem do knihkupectví a kupujte. Čím víc knih se prodá, tím víc bude fanoušků, tím víc zatlačíme na Comics Centrum, aby došlo k závěru, že knih s Vránou je málo a vydají nám další díl. I když jsem to teďka malinko zlehčil, určitě si stojím za tím, že pokud máte rádi příběhy o pomstě, depresivní prostředí a krásnou kresbu, je Mrtvá doba kniha pro vás. Já jsem knihu četl hned po práci, nasr… naštvanej a unavenej, a tak mi to sedlo, protože aspoň někdo dostal to co si zasloužil.
Autor článku: Václav Cífka
Temná pomsta náckům
- Základní údaje
- Nadřazená kategorie: Náš blog
James O´Barr je pro mě umělec, který potvrzuje moji teorii, že pokud chcete vytvořit umělecké dílo, musíte buď prožít těžký život poznamenaný tragédií nebo dlouhodobě užívat drogy. Jeho první velká kniha Vrána je pro spoustu lidí kultovní komiks. Já osobně se na tuhle knihu jako na komiks nedívám, protože když si zjistíte, jak a za jakých okolností vznikala, je Vrána spíš umělecké dílo. Já se k Vráně v komiksové podobě dostal až v roce 2007, kdy vyšlo druhé vydání v pevné vazbě. Mám ho v knihovně mezi svými nejlepšími kusy, a je to komiks, který si jednou za čas rád znovu přečtu. Určitě máte doma komiksy, které přečtete, založíte a časem možná i prodáte. U tohohle komiksu se to ale nestane. V souvislosti s Vránou nelze nezmínit stejnojmenný film, při kterém tragicky zemřel představitel hlavní role Brandon Lee. Díky tomu je pro mnoho lidí film také kultovní. Příběh je ve své podstatě jednoduchý, ale v tomhle případě je v jednoduchosti krása. A to podání je unikátní. Při prvním čtení jsem pochopil, že tohle je zpověď člověka, který trpí. Je to příběh o pomstě a vrána zde symbolizuje smrt. Tak to alespoň vidí většina mých kamarádů; pro mě ale představuje samotná vrána spíše anděla pomsty.
O Vráně bych mohl psát dlouho, ale dnes je to o jiné knize. Dostal jsem totiž do ruky knihu, která se taky jmenuje Vrána, ale celým názvem Vrána: Soumrak bohů. Dost často tuhle knihu spousta lidí porovnává s první Vránou což je podle mě škoda, a ani to nejde. Vysvětlím proč. První Vrána je autorská věc, kterou James O´Barr tvořil v době, kdy se potřeboval vypořádat se svými vnitřními démony. Vložil do toho sám sebe a svůj žal. Vidím to tak, že ze sebe vydal všechno, uzavřel jednu kapitolu svého života a už se k ní nechce vracet. Jenže jsou věci, které si s sebou člověk nese celý život.
Na komiksu Vrána: Soumrak bohů už spolupracoval s Jimem Terrym. Celá ta spolupráce začala celkem náhodou. Jak je napsáno v předmluvě knihy, O´Barr se prohrabával hromadou věcí, které mu lidé dávají na různých conech a narazil na fotokopie komiksu, který tvořil Jim Terry. To ho nadchlo natolik, že Jima oslovil ke spolupráci na nové Vráně.
Vrána: Soumrak bohů vznikla z nikdy nerealizovaného díla samotného Jamese O´Barra. Je super, že i v téhle knize je spousta bonusů, ze kterých se dá vyčíst, jak komiks vznikal, a jak Jim Terry přetvořil komiks k obrazu svému. Mně osobně Soumrak bohů sednul víc ve své výsledné podobě, protože O´Barr by z něj udělal bezduchou vyvražďovačku bez kousku ,,citu“. Samotný příběh je zasazen do doby druhé světové války, do koncentračního tábora. Už samotné tohle prostředí je pro Vránu dost atraktivní a na téma pomsty jak dělané. Vrána přijíždí vlakem spolu s dalšími židy do koncentračního tábora, a v tu chvíli se rozpoutá peklo. Knihu jsem začal číst večer v posteli, potom co jsem uspal syna, a přiznám se, že jsem se k četbě malinko přemlouval. Ale poté, co jsem přečetl prvních pár stránek, jsem se od Soumraku bohů nemohl odtrhnout. Příběh se rozjede v takovém tempu, že se nedá přestat. Zvlášť, když celou dobu očekáváte pointu. Ono totiž od začátku není jasné, co Vránu pohání k pomstě. Proč se nachází konkrétně v tomhle koncentráku, jde po jedné konkrétní osobě. Chápu, že teď může někdo namítnout, že samotné tábory jsou dostatečným důvodem k pomstě, ale věřte mi, že je v tom i něco víc. Po přečtení jsem kouknul na hodiny a zjistil jsem, že je půlnoc. Ač má tahle kniha 104 stran, tak jsem komiks četl opravdu pomalu. Neskutečně mě zaujala Terryho kresba, je skvělá, a už chápu proč si ho James vybral. Nejvíc mi utkvěly v hlavě tváře a výrazy postav na každé stránce. V jednu chvíli jsem se přistihl, že čtu knihu s otevřenou pusou, což mě trošku vyděsilo, protože jsem si uvědomil, že spousta nácků o ni přijde. Pokud máte rádi Vránu a téma pomsty, je tahle kniha přesně pro vás.
Co ještě musím na knize ocenit, je to, že kromě příběhu jsou přidány další bonusové stránky a poznámky tvůrců, a vy tak zjistíte, jak moc každý z nich na knize pracoval. Možná si na to spousta čtenářů zvykla, už to berou jako samozřejmost u knih od CC, ale pořád chci připomenout, že to není běžná věc, a CC za to moc děkuji. Podle mě lidé, kteří v komentářích na internetu píšou, že je to průměrná kniha, kde se převážně jen vraždí, si ty poznámky ani předmluvu nepřečetli a nezamysleli se nad všemi souvislostmi. Na závěr musím ve spojitosti s tímhle komiksem zmínit ještě jednu věc. Kromě standardní verze vyšla kniha i v limitované edici. Když jsem tuhle limitku viděl, musel jsem uznat, že takhle by se limitované edice měly dělat. Nejde jen o to, že dostanete limitovanou obálku a certifikát. Tahle edice měla dokonce knihu potaženou pravým kozím pergamenem s potiskem, navíc list s obrázkem se slepotiskovou pečetí a pořadovým číslem 1 až 100, ručně vyrobené otvírací pouzdro na knihu potažené přírodní jutovou tkaninou s potiskem, barevný plakát ve formátu A3 se slepotiskovou pečetí, knižní záložku z pravého kozího pergamenu se slovníčkem, potvrzení pravosti limitované edice na ručním papíře se slepotiskovou pečetí a navíc ještě DVD besedy s Jamesem O´Barrem na KomiksFestuJamesem O´Barrem na KomiksFestu 2012. Z pohledu sběratele musí být tahle limitka něco úžasného. Škoda, že s příchodem kolosálních knih už CC limitované edice v takovéhle kvalitě nedělá. A zbývá jen doufat, že se s nějakou limitkou v budoucnu zas vytasí.
Přiznám se, že jsem od Soumraku bohů v porovnání s první Vránou nic nečekal. První Vrána je podle mě nepřekonatelná. Jenže po prvním otevření a prvních stránkách jsem se od komiksu nemohl odtrhnout, a to je podle mě známka hodně dobrého komiksu. Už teď jsem zvědavý na další knihu s Vránou, která se jmenuje Mrtvá doba.
POZOR SPOILER: Za celou dobu jsem ve článku nezmínil jméno hlavní postavy, nazýval ho pouze Vránou a to má svůj důvod. V první Vráně byl Eric, ale tady je mstitel beze jména a stránku po stránce čekáte, jestli autor to jméno prozradí. On je to takový detail, který vám zamotá hlavu a nutí vás nepustit knihu z ruky. Celou dobu, co jsem knihu četl, jsem čekal právě na okamžik, kdy zjistíte to zpropadené jméno a další detaily o mstiteli. Jestli k tomu dojde, zjistíte jen v knize. Přesto jsem po přečtení došel k závěru, že když si uvědomíte v jaké době se kniha odehrává, je jedno jak se mstitel jmenuje, protože to v podstatě mohl být kdokoliv, kdo se do koncentračního tábora dostal.
Autor článku: Václav Cífka
Goon a jeho úhlavní nepřítel konečně stanou tváří v tvář!
- Základní údaje
- Nadřazená kategorie: Náš blog
Prokleté město plné bizarních figur se stane svědkem vyvrcholení mnohaletého nepřátelství!
Číst dál: Goon a jeho úhlavní nepřítel konečně stanou tváří v tvář!
Grandville. Jezevec, ze kterého by měl Jára Cimrman radost – část 2
- Základní údaje
- Nadřazená kategorie: Náš blog
Bryana Talbota (1952, Wigan, Velká Británie) pozvalo Comics Centrum v roce 2006, při příležitosti českého vydání Srdce Impéria aneb Odkaz Luthera Arkwrighta (Comics Centrum, 2006), do Prahy. Šlo o druhý díl jeho mistrovského díla Dobrodružství Luthera Arkwrighta (Comics Centrum, 2005), kterému se Comics Centrum věnovalo s nebývalou péčí. Nespokojili se s tiskovými daty od Dark Horse, ale navázali přátelské vztahy s Bryanem Talbotem. Ten pro české vydání poskytl originální stránky svého komiksu a na úpravě českého vydání spolupracoval. Český čtenář díky tomu získal nejluxusnějšího Luthera na planetě Zemi. Bryan Talbot se na svoji přednášku v pražském Kanzelsbergeru báječně připravil. V připravené prezentaci se podělil o své myšlenky, které do Luthera vložil. Parádní byla část o výtvarných technikách, které podvědomě čtenáři našeptávají, jak je postava v panelu důležitá nebo v jakém je emočním stavu. Ono nejde pouze nakreslit zamračený výraz do tváře, i tělo mluví. Je to kus psychologie a Bryan Talbot ji má v malíku. Tohle bylo mé první setkání s komiksovým autorem světového formátu a s uzarděním ve tváři musím říci, že mě Bryan Talbot nadchnul. Podruhé přijel Bryan Talbot do Prahy v roce 2008 na Komiksfest. A protože první díl Grandville vyšel v roce 2009 (Grandville, Dark Horse), tak mám podezření, že mu někdo v Čechách vyprávěl o Járovi Cimrmanovi a inspektoru Trachtovi. Jak víme, tak Járu Cimrmana inspiroval u inspektora Trachty intelektem Myslík a tělem Kašperský. To je historický fakt! A mně přijde, že tato charakteristika přesně sedí na inspektora LeBrocka. Jára opět inspiruje cizí mocnosti!
Jak už to bohužel u parádních sérií Comics Centra občas bývá, mívají tužší rozjezd. Tento osud potkal i Grandville. V roce 2009, díky přátelským vztahům s Dark Horse a Bryanem Talbotem, získalo Comics Centrum exkluzivitu a vydalo první díl v celosvětové premiéře. Marně byste pátrali po sešitech, Grandville vychází rovnou v knihách. A následně se stalo... klasika, hubené prodeje. Sérii v českých zemích až po osmi dlouhých letech nakopla edice „Na přání,“ která druhý díl Grandville 2: Mon Amour (Comics Centrum, 2017) dostala do tiskárny. Bohužel se už nejedná o celosvětovou premiéru, Dark Horse druhý díl vydalo v roce 2010. Trošku za tím světem pokulháváme. Zda bude třetí díl Grandville 3: Bête Noire (Dark Horse, 2012) a čtvrtý díl Grandville 4: Nöel (Dark Horse, 2014) v českém jazyce, je v našich rukou. Věřím, vy kulišáci, že Grandville dostane zelenou u obou knih a nestane se, že vyjde pouze čtvrtá! Tak jako tak, v polovině února budeme mít jasno. A když to dobře dopadne, tak 20. března je Grandville venku. Posledním dílem je pak pátá kniha Grandville: Force Majeure. A to už je čerstvá novinka vydaná Dark Horse v listopadu 2017. Vsadil bych se, že když u nás vyjde Bête Noire a Nöel, tak na pátý díl v češtině nebudeme dlouho čekat.
Děkuji za pozornost a těším se na vás u dalšího článku. A ten bude velký. Půjde totiž o pana Goona, který zásadně do paternosteru leze s hasákem. Můžete se vsadit, že někde kolem se pohybuje Franky, který nějakému žabákovi zapichuje kudlu do oka. Inu i takový může být život. Je to jiné než v Grandville, ale stejně velezábavné.
První část článku zde.
Autor článku: Ctibor DEmnoG Svoboda
Grandville. Jezevec, ze kterého by měl Jára Cimrman radost – část 1
- Základní údaje
- Nadřazená kategorie: Náš blog
Čas nečeká a Comics Centrum též ne. Připravte se i v roce 2018 na otestovaní nosnosti vašich knihoven – mrkněte na ediční plán! Už v lednu máme možnost v edici „Na přání“ podpořit a spolupodílet se na vydání dalších dvou dílů série Grandville, kterou píše a kreslí Bryan Talbot. Na webových stránkách Comics Centra si už dnes můžeme předobjednat třetí díl Grandville 3: Bête Noire a čtvrtý díl Grandville 4: Noël. Čas vážně nečeká, do 11. 2. musí být u každé knihy alespoň 500 objednávek. To dáme!
Proč byste do Grandville měli jít? Představte si fiktivní svět, ve kterém Napoleon natrhnul půlce Evropy prdel a i Spojené království Velké Británie se stalo dominiem Francie. Takže sice částečná samostatnost, ale vládce sídlí v Paříži. Stejný systém, jaký praktikovali u nově dobytých území už Římané (mimo Galie, kde narazili na Asterixe s Obelixem). Napoleonské války jsou ve světě Grandville minulostí, časově jsme na začátku dvacátého století, v době průmyslové revoluce. Pára je technologickým vrcholem, města jsou elektrifikována, ruční a výkonné střelné zbraně po ruce. Milovník literatury si může představit svět Julese Verna, milovník her svět Dishonored. V tomto prostředí sledujeme inspektora LeBrocka ze Scotland Yardu, který na první pohled řeší běžné případy. Ale jak to občas bývá, když důsledně sledujeme stopu, tak nás zavede až na nejvyšší politická místa. Náš inspektor LeBrock není vlezdoprdelka, řeší případy důsledně. I když se vydá po cestě, která ho dovede do pekel, tak do toho pekla dojde. Nechť se má stát co se stane. Sympaťák. Dalo by se říci, že Grandville je kombinace noiru a steampunku. To už je samo o sobě v komiksovém světe neobvyklé.
Chcete víc? Fajn, jedno slovo. Zvířátka. Název Grandville, který je v komiksové sérii používán pro označení Paříže, je poklona Bryana Talbota francouzskému karikaturistovy Jeanu Gérardovi (1803–1847). Ten se v první polovině 19. století proslavil pod pseudonymem J. J. Grandville jako trefný politický glosátor. Jako jeden z prvních začal ve svých ilustracích do novin místo konkrétních lidí kreslit zvířata, která charakterizovala lidské vlastnosti. A proto je inspektor LeBrock jezevcem, anarchista je vyobrazen jako vzteklý vlk, kurtizána je fena, která je nadrženým koněm označena za „čubku.“ Zábavné. Překvapivě narazíme i na lidskou rasu, která je označovaná jako „nechlupaté opice“ a jejíž existence je vtipně vysvětlena tuším ve třetím díle Grandville.
Druhá část článku zde.
Autor článku: Ctibor DEmnoG Svoboda
Pohádka, která není pohádkou
- Základní údaje
- Nadřazená kategorie: Náš blog
V době, kdy píšu tyhle řádky, je mému synovi přesně 1 rok 7 měsíců a 8 dní. Pro mě, jako pro rodiče, je nejhorší představa, že by se mu něco stalo nebo mu někdo ublížil. Proto kniha, která se mi dostala do ruky, pro mě nebyla lehkým čtením a zanechala ve mně spoustu pocitů, myšlenek, které jsem hodně dlouho zpracovával. Pohádka o zlobivé kryse je kniha Bryana Talbota, která mě vyvedla z míry, a teď nevím, kam si Talbota zařadit.
Důvod? Než se mi zlobivá krysa dostala do ruky, tak jsem od Talbota četl pouze Srdce impéria a knihy ze série Grandville. Všechny knihy mají společný znak, a to je kritika monarchie a vládnoucích vrstev. Tak nějak už jsem si zvykl, že v každé jeho knize, která se mi dostala do ruky, jsou určité náznaky pohrdání lidmi z vyšších vrstev společnosti. Jestli za to můžou jeho začátky v komiksovém undergroundu, nebo to, že v době svých studií byl nepochopen a spousta lektorů jeho práci neuznávala, nevím. Pohádka o zlobivé kryse je kniha, která se zabývá naprosto odlišnou tématikou. Tahle kniha řeší existencionální problémy, které jsou často tabuizovány, a i když o nich víme, nechceme je řešit. Jedná se o incest, zneužívání dětí a to, jak se s tím vyrovnat.
Proč je podle mě tahle kniha neuvěřitelně silná, je to, že je pochopitelná. Člověk, který v životě nezažil hrůzy zneužívání, nemůže zneužívanému člověku říct: ,,Vím, jak se cítíš.“ Nikdy toho člověka nemůžete pochopit, pokud něco takového nezažijete, to prostě nejde. Kniha samotná se o to ani nesnaží. Snaží se podat pomocnou ruku někomu, kdo ji potřebuje ve chvíli, kdy neví jak dál. Celý děj se točí kolem dospívajícího děvčete, které po dlouhodobém zneužívání ze strany otce a nenávisti ze strany matky uteče z domova a snaží se s tím vším vyrovnat. Při čtení jsem hltal každou bublinu a každý obrázek. Ono je pro mě totiž nepochopitelné, že někdo zneužívá děti, a nikdy jsem si nedokázal představit, co takové dítě prožívá a jak se to na něm podepisuje. Bryan musel nastudovat spoustu knih o psychologii, spoustu věcí musel konzultovat, aby problematiku, kterou se v knize zabývá, dokázal svým čtenářů co nejjednodušší formou vysvětlit, a to tak, aby pochopili, co se v člověku poznamenaném zneužíváním odehrává. Rozuzlení a smíření na konci knihy bylo pro mě tak silné, že jsem hodně dlouhou dobu přemýšlel, jestli je vůbec možné se s něčím jako je zneužívání vyrovnat nebo jestli je ta kniha přeci jenom jedno velké sci-fi, neboť spousta lidí si to s sebou nese celý život. Tohle je jeden z titulů, který si dávám trochu mimo knihovnu, mimo ostatní knihy, protože je to kniha, která vás donutí přemýšlet den, týden, rok… a pokaždé, když bych měl tuhle knihu na očích, nedokázal bych myslet na nic jiného než na její obsah.
To, co teď napíšu, je čistě můj subjektivní názor, ale podle mě je tohle nejlepší kniha, kterou CC vydalo. Nevím, jestli ji ještě něco překoná. Kniha samotná dostala několik prestižních ocenění a dokonce se používá v některých státech jako ,,léčebná“ pomůcka pro lidi zasažené zneužíváním. Hodnotit knihu z hlediska kresby se mi moc nechce, protože Talbotův styl mám rád, takže bych mu stejně neměl co vytknout, a jsem přesvědčenej, že hlavní síla této knihy je v textu.
Co bych chtěl ale hodně vypíchnout, je až puntičkářská práce CC na této knize. Kniha samotná nemá přebal, takže dostanete do ruky knihu s krásnou vazbou, která vám při čtení nebude sjíždět z rukou a někteří ,,psychopati“ si nemusí sundávat přebal před samotným čtením, aby si ho nepoškodili. Kniha je doplněna o několik dalších stránek, které se věnují samotnému procesu tvorby knihy. Talbot tam popisuje, kdy na knize začal pracovat, jak se dostal k samotnému tématu zneužívání a co ho motivovalo k práci na této knize. Spousta postav v knize vychází z reálných žijících postav, což jí dává až děsivou realističnost. Málokdy čtu tyhle články na konci knihy, ale u tohohle titulu jsem musel, protože jsem potřeboval spoustu věcí pochopit, dát si je do souvislostí a hlavně dostat i odpovědi na to, kdo vlastně Bryan Talbot je.
Další věc, která se mi líbila, je samotný životopis Bryana Talbota, který CC přidalo na konci knihy. To je také důvod, proč se o samotném autorovi nechci příliš rozepisovat, protože vše už je napsané v knize samotné. Nejvtipnější je, že pokud si zadáte jméno Bryan Talbot do vyhledávače a otevřete článek umístěný na Wikipedii, zjistíte, že je celý okopírovaný z knihy. To, že Talbot je jedním z nejvýznamnějších komiksových autorů je neoddiskutovatelné. Dlouho jsem ho tak nevnímal. Nečetl jsem Dobrodružství Luthera Arkwrighta ani nic jiného. Četl jsem pouze tituly zmiňované na začátku článku. Po přečtení Pohádky o zlobivé kryse chápu, proč patří mezi elitu a proč jeho práce ovlivnila spoustu světoznámých komiksových tvůrců. Je jedno jestli si koupíte knihu v brožované verzi nebo v pevné vazbě. To nejdůležitější najdete po otevření první stránky. Tuhle knihu by měl mít doma každý.
Autor článku: Václav Cífka
Ediční plán 2018
- Základní údaje
- Nadřazená kategorie: Náš blog
Z našeho nového edičního plánu, který vám právě představujeme, máme velkou radost.
Talbotův jezevec proti konspirátorům umění a falešnému mesiáši!
- Základní údaje
- Nadřazená kategorie: Náš blog
Grandville se nezadržitelně blíží k velkému finále!
Vydání třetího a čtvrtého dílu série u nakladatelství Comics Centrum mají opět v rukou čtenáři.
Číst dál: Talbotův jezevec proti konspirátorům umění a falešnému mesiáši!
Neobyčejný pohled na lidské šílenství
- Základní údaje
- Nadřazená kategorie: Náš blog
Víte, že povinná četba pro rok 2016/2017 obsahuje díla Čelakovského, Puškina, Němcové, Dickense, Balzaca, atd…? Jenže kdo dneska tu povinnou četbu doopravdy čte? Myslím si, no spíš jsem přesvědčenej, že 95 % žáků si stáhne obsahy knih k maturitě, nebo k referátu a pouhých 5 %, ke kterým se hrdě hlásím i já, to otrocky přelouská. Kámen úrazu toho všeho je, že výběr dané četby málokoho zaujme. Vemte si například Máchův Máj. Kdo chce v 15, 16, 17 letech číst poezii. Baví to dneska někoho? Dá vám ta báseň opravdu něco?
Jedno z děl povinné četby je i báseň E. A. Poea Havran. Takhle jsem se k Poeovi dostal já. No setkání to nebylo radostné, přeci jenom taky nerad čtu poezii nebo veršované texty. Kdyby na střední místo Havrana patřila do povinné četby sbírka jeho povídek, rozhodně by mě tenhle autor zaujal na první dojem mnohem víc. No nakonec i toho Havrana jsem přečetl, ale tehdy to pro mě byla nuda. Přesto nás na škole učili, že E. A. Poe byl a je v podstatě zakladatel hororu a moderních detektivek. Nedalo mi to a přečetl jsem si sbírku povídek Jáma a kyvadlo a další příběhy. Tehdy jsem si Poea zařadil mezi své oblíbené autory. Dneska už si na něj vzpomenu jen málokdy, ale přesně si vybavím pocity, které jsem měl při čtení jeho povídek. Strach, úžas, znechucení. Úplně stejný pocit jsem měl i ve chvíli, kdy se mi pod ruce dostal komiks Duchové mrtvých. Upřímně, z téhle knihy jsem měl strach právě z toho důvodu, aby tam nebylo moc veršovaného textu, a věřte mi, je ho tam minimum.
Za touhle knihou stojí Richard Corben a E. A. Poe. Vezmeme to popořadě. Když tuhle knihu CC oznámilo, měl jsem strašnou radost, že vyjde další Corben. Ano, ano, jsem prostě jeho věrný fanoušek a jeho kreseb se nemůžu nabažit. Jen jeho jméno stačí k tomu, aby si potencionální čtenář tuhle knihu koupil. Já osobně jsem přemýšlel nad tím, co za své peníze dostanu. Bude to jen komiksový E. A. Poe? Nebo Corbenova vize povídek a básní E. A. Poea? Nebo Corbenovy povídky inspirované E. A. Poem? Po přečtení to vidím o dost jasněji a apeluji na Vás, pokud tuhle knihu nemáte, okamžitě si ji pořiďte. Na začátku knihy je předmluva, kterou když přečtete, tak okamžitě víte, o čem takhle kniha bude. Pro zorientování je to dobré, přesto pokud máte rádi takový ten wow efekt, tak ji nečtěte. Nechte si ji nakonec. Kniha obsahuje čtyři básně a několik povídek. Já jsem okamžitě knihu otevřel něco za polovinou, protože jsem byl naklepanej na zkomiksovanou povídku Vraždy v ulici Morgue. Takhle povídka je jednoznačně moje nejoblíbenější. Dokonce ji mám doma nahranou jako audio knihu. Teď budu trošku spoilerovat i já, takže pokud neznáte nebo jste nikdy nečetli Poea, tak rovnou přeskočte na další odstavec. V téhle povídce je vidět síla Corbenovy kresby. Obrázek, kde se orangutan zakousne do hrdla svého trýznitele, je prostě parádní. Stejně jako zvukové efekty kresby. Úplně jsem si vybavil zvuk skřekotu opičáka na začátku povídky.
E. A. Poe je obsáhlá kapitola sama o sobě. Rozebírat jednotlivá díla a jednotlivé povídky asi nemá cenu, když to jiní už dávno udělali za mě. Jeho tvorba ovlivnila na několik desítek let literaturu natolik, že i dnes jsou v některých knihách odkazy na jeho tvorbu. To jsou takové ty plky, které do popisku nějaké nové knihy cpou hlavně vydavatelé. Ale Duchové mrtvých je kniha, která je nadčasová. Obsahuje snad všechny motivy, které by dokonalá kniha měla mít. Lásku, zradu, nenávist, chamtivost, odpuštění, vraždu, pochopení, svobodu... To, jak každá zapadá do jednotlivých povídek, zjistíte jedině tak, že si knihu přečtete. A že to bude parádní čtení! Knihu doporučuji číst rozhodně večer a nejlépe při svíčce. Skoro všechny povídky jsou hororově laděny, a Corbenova kresba umrlců a duchů opravdu dokáže vystrašit. Mnohokrát jsem si v duchu během četby říkal: „No fůj. Bléé. Kur-a. Bože.“
Co mě na Duchách mrtvých hodně zaujalo, je poznámka Václava Dorta na konci knihy ohledně překladu jednotlivých básní. To je přesně ukázka toho, s jakou pečlivostí Comics Centrum ke knihám přistupuje. Ono totiž existuje opravdu hodně překladů Poeových básní do češtiny a jen málokteré vystihují význam básně, případně jsou volně přeloženy. CC si dalo záležet, aby vybrali ten správný překlad, a co si budeme říkat, takovéhle „piplání“ dělá málokdo. Je to takový detail, který zabere neuvěřitelně moc času a mnoho lidí ho ani nepostřehne. Výsledkem je neskutečně parádní kniha, kterou ani nechcete pustit z ruky, natož ji někomu půjčit.
Tahle knížka mě prostě ohromila a naprosto odrovnala. Je to povinnost pro ty, kteří E. A. Poea neznají, je to povinnost pro ty, kteří neznají Corbena. Rozhodně vás to bude bavit o dost víc než nudná povinná četba, co vás nutili číst ve škole. Hrozně mi to připomnělo Hamleta, kterého jsem na škole četl. Měl jsem totiž možnost číst tuhle hru jako příběh napsaný v knize a ne scénář, tak jak ho napsal Shakespeare. A díky tomu jsem měl z knihy úplně jiný zážitek. Někoho E. A. Poe nemusí bavit, zvlášť když vás nutí číst něco, co ani nechcete. Přitom vydal mnoho zajímavějších věcí než Havrana. Corbenova vize E. A. Poea vás ale zaručeně bavit bude, a to tak, že po přečtení si některé povídky budete chtít přečíst znovu.
Autor článku: Václav Cífka
Rok 2017 byl úžasný a plný krásných komiksů
- Základní údaje
- Nadřazená kategorie: Náš blog
Minulý rok byl pro naše nakladatelství, a věříme že i pro vás fanoušky, velmi úspěšný. Snažili jsme se opět vyvažovat a vydávat jak nové knihy bez jakýchkoli omezení, tak dotisky novým čtenářům a v neposlední řadě i knihy z edice „Na přání“ u kterých by byla už jen malá naděje na pokračování. Stále nás prosíte o další a další komiksy, které chcete abychom vydali a proto v tomto roce naši produkci opět o pár knih navýšíme. Našim knihám budeme věnovat stejně kvalitní péči jako doposud a těšíme se až vám budeme moci v druhé polovině ledna představit vše, co pro vás chystáme.
A tady jsme vám zrekapitulovali hezky popořádku všechny naše loňské komiksy, to aby vám žádný neunikl.
Hellboy 4: Pravá ruka zkázy (nové upravené vydání)
Druhá kniha hřbitovní
Grandville 1 (dotisk)
Grandville 2: Mon Amour
Goon 0: Drsný kšefty
Goon 7: Místo bolesti a žalu
Ú.P.V.O. 7: Zahrada duší
Ú.P.V.O. 8: Vražedné místo
Hellboy 12: Bouře a běsy
Myší hlídka 3: Černá sekera
Tomb Raider Archivy S.1 - rozsah cca tři běžné knihy
Hellboy Pekelná knižnice kniha třetí - obsahuje 4 knihy
Zámek a klíč 4: Klíče království (nové upravené vydání)
Zámek a klíč 5: Časohrátky (dotisk)
Zámek a klíč 6: Alfa a omega (dotisk)
James Bond 1: Vargr
ÚPVO 1: Dutozem a další povídky (nové upravené vydání)
Temnými hvozdy
ÚPVO 2: Duše Benátek a další povídky (nové upravené vydání)
Baltimore 1: Morové lodě
Tomb Raider Archivy S.2 - rozsah cca čtyři běžné knihy
Černá palice 1: Tajemství počátků
Witchblade Kompendium: Kniha 2 – rozsah cca čtyř běžné knihy
Z toho bylo:
9 nových knih vydaných klasicky
7 dotisků vydaných klasicky
2 kolosální knihy
5 knih v edici "Na přání"
Celkem tady 34 resp. 23 knih.
My jsme spokojeni :-)
O novinkách Počet článků: 106
Comics v Centru Počet článků: 242
Novinky z našeho vydavatelství.
